Marina, tys bola vždycky taká mocná

recenze

Marina (2012) / herdekfilek (635 views)
Marina, tys bola vždycky taká mocná
Lidské osudy jsou neustále stejné. A jako osudy,
jsou stejné i knihy. Důležitá je láska, ten balast okolo je většinou opravdu balastem, aby se mohlo plakat štěstím (pokud se jednalo o literaturu) nebo spíše neštěstím
(pokud se jednalo o život). Naplněna láska? Nenaplněna láska? A kolem pár zombíků, torpédoborců, násilí či filozofických úvah. Literatura v kostce. Ale jistě, nadneseně řečeno. Jak jinak, pro Boha.

Carlos Ruiz Telefón umí psát nádherně. Je to šikovný
graduál (nu ano, slovo graduál značí zpěvník, ale já ho použil ve smyslu gradace, tj. stupňování návalů balastu na předmět doličný, tedy na lásku, což mě sice staví do pozice nevzdělance, ale což, černým jezdcům luskat navzdory,
no ne?) a jakožto šikovný graduál, dokáže donutit vlastní knihy, aby se četly doslova samy, čtenářovy oči zneužívaje jen k transportu vizuálních podnětů. Proplouvat dějem, jen abychom došli k onomu vytouženému polibku na poslední stránce. A ono prd. Polibek se nekoná, ač se jen a pouze k němu spělo. Připravte si kapesníčky, bude se do nich smrkat smutek a beznaděj.

Přistupme směle k velkému nedostatku knihy. Tím
je bohužel překlad. Paní překladatelka jistě španělsky umí krásně. Vše bylo srozumitelné, vše na sebe, jak se patří, navazovalo. Předpokládejme přesně tak, jak autor zamýšlel. Ovšem překladatelka, čest její práci, byla schopná v jedné
větě použít i třikrát slovo jsem. Prakticky na každé stránce. Což bylo, jak bych to vyjádřil, trochu obtěžující. Jak jsem si této donebevolající všiml jednou, nemohl jsem jinak a viděl jsem ji všude. Tak asi takhle. Tato kosmetická vada mě občas donutila během čtení neartikulovaně vykřikovat. Jsem
člověk citlivý, nedá se svítit.

Ale berme to vážně.

Carlos Ruiz Zafón umí dokonale vybudovat atmosféru.
Kdyby ho zaměstnali u filmu jako osvětlovače, v tu ránu by se začali rozdávat i osvětlovačské Oscary, protože Zafón by udělal i z pudlího ňafání děsuplnou chvíli hrůzy a hledání krabičky s Prozacem. A to prosím prostou stowattovou žárovkou. Baňatou, ne zavšiveným Osramem. Ovšem atmosféra tu ustupuje někdy logice věci. Tam, kde se budete u Harryho Pottera rozčilovat nad faktem, proč namísto značně poruchové sovy nepošlou abrakadabraové radši pohodlnějšího e-maila, budete se rozčilovat nad tendenčností hlavních postav knihy Marina, kteří volí namísto zástrčky svíčky. Kteří žijí přesně v té okouzlující
atmosféře minulosti, kde je sice klendra, v noci tma, ale kde se žije snad až ve starozákonním moudru.

Marina je bledá, hubeňoučká, chtělo by se dodat, že je i
rachitická, ale potratila by se ta kouzelná formulka pro lásku ke knižně bližnímu. Oskar je snílek, automechanik by se nehodil. Nenadálou srážkou těchto osob se dojde ke skutečnosti, že hlavní postavy jsou na světě. Při procházce
narazí naši milí na záhadu. A děj se může rozjet. Ovšem dle zavedených posloupností.

Je tu záhada, dva bezradní, kteří by v reálném životě
odešli na diskotéku, v knižním se drží svého, takže jim z ničeho nic padne do klína vodítko k oné záhadě. To je dovede k zúčastněné osobě, ta vše bez okolků vyklopí, vloží bezradným další vodítko, díky jemuž se dostanou k další osobě, která…díky jemuž…která…díky jemuž…až se dostaneme k závěru, kde vše tak perfektně vrcholí. A pak bednička papírových kapesníčků, pro staromilce jeden látkový, pro vrcholné archaiky (že by?) jednu
čistonosoplenku.

Jedinou nosnou záležitostí knihy byla atmosféra. Zafón
s ní umí doslova čarovat. Do poloviny knihy si budete připadat, jako byste narazili na literární poklad. Na ztělesnění napětí a nesmírné touhy číst dál. Ale po polovině přijde první zakoktání, první umělohmotná naplavenina v příliš dokonalé připravenosti prostředí pro průběh děje. Po polovině knihy zjistíte, že vlastně čtete španělského Dana Browna, který také umí, ale člověk po chvíli vypozoruje, že umí jen manipulovat s pozorností čtenáře. Dokáže si ji
přivázat k ději a pak s ní točí jako s kašpárkem a dalším a
dalším postupem děje už se jen směje. Ale vy nějak nemůžete přestat číst. Děj se rozeběhl, násilím ho zastavit, by bylo příliš bolestivé.

Ovšem strhnout veškerou pozornost ke knize, je Zafónovou neskutečnou výhodou a díky tomu nedopadla kniha natolik bídně. Postavy byly dokonale prožité a bylo by těžké se do nich nevčíst, neidentifikovat se s nimi. Pokud Zafón chtěl, aby čtenář jektal zuby, také se mu to povedlo, pokud toužil pokropit stránky knihy slzami, brečel čtenář jako týden nenakojený. Zafón má nesmírný dar, ale v této knize ho rozvinul pouze zpola. Což je veliká škoda. Kdyby do děje přimíchal trochu nejistoty a nepředvídatelnosti, kdyby postavám nějakým uvěřitelným způsobem znesnadnil život, byla by jeho kniha krásná a zapamatovatelná, takhle jen proplula hlavou jako jedna z mnoha.

Komentáře (1)

kniha Marina recenze

Christo
30.12.2012

Musím naprosto souhlasit. Zafón umí čarovat. V Marině bohužel pouze s kouzelnou atmosférou. Ve Stínu větru vše bylo dotažené do konce a do absolutní preciznosti. Marina by měla být spíše zařazena do žánru pohádky ala De Toro, ale kde je vše předvídatelné a zjednodušené. Škoda, Marina pro mě byla spíš vzpomínkou na Stín větru a Andělská hra či Marina je pouze odrazem dávného příslibu zažít něco neopakovatelného a krásně tajemného.