Mámy malých holčiček by neměly číst o unesených holčičkách. Nebo raději ano.

recenze

„Ten puch není zas tak hrozný.“
Směje se. „Zajděte si sem v sobotu ráno. Páteční noc je nocí kari.“

Mé první setkání s Michaelem Robothamem a musím se přiznat, že jsem nadšená. V románu je vše. Od hrůz druhé světové války, přes krásu Londýna, dětskou mysl, osobní tragédie a silné osobní příběhy, napětí a akci, jistou malebnost až k řešení záhad a skvěle skloubené časové linky. Wow.

Ze začátku jsem nebyla moc nadšená množstvím policistů, kteří mi vesměs splývali v jednu osobu a také z rozšafnosti, kterou autor používá k popisům, ale „Michael“, jak mu teď říkám, si mě získal svým vtipným stylem a přirovnáními. A taky tím, že děj románu zasadil do mě sympatického Londýna. Černé taxíky a tak. Na rozdíl od jedné postavy, která prohlašuje, že milovat Londýn je náročné, mně to jde docela snadno.

„Děti můžete chtít, bát se o ně, milovat je celou svou bytostí, ale nikdy jim nedokážete zajistit dokonalé bezpečí. Čas a nehody a zlo vás porazí.“

Mámy malých holčiček by neměly číst o malých unesených holčičkách, pedofilech, mrtvých, zneužitých a zanedbaných dětech. Ale dala jsem to. I když se Michael moc snažil a svými detaily a surovou realitou mi házel klacky pod nohy. Knížku jsem četla tak trochu simultánně s Daramegan a v jedné konverzaci jsem jí napsala: „Jestli tu malou nenajdou, já to nepřežiju.“

Knížku doporučuji k přečtení všem. Opravdu. Konec jsem neprokoukla…červíček podezření hlodal, ale ti, kdo přečetli, pochopí, že jsem byla v šoku, všechno zbaštila a nechala se svést ze stopy. Když jsem knihu zaklapla, hlavou mi probleskla jediná myšlenka: „Hodně dobrá detektivka.“

Komentáře (0)