Málokdo v Evropě ví, co je to Rusko

recenze

Mohu napsat jen jedno… Doporučuji…. Doporučuji… Doporučuji!

Václav MARHOUL
Filmový režisér
=================
Je to velmi čtivé, fundované a prožité. Myslím, že trefně ukazuje hlavní tváře Ruska tak, jak ho znám ze svých pobytů.
Doc. PhDr. Slavomír HORÁK, Ph.D.,
Katedra ruských a východoevropských studií FSV UK
================
Kniha CESTA NA TAJMYR nepředstavuje jenom pouhý další cestopis o Rusku. Jde o cestopis “literárně-sociologicko-politologický“, resp. plasticky podaný reálný obraz dnešního Ruska z pera renomovaného českého cestovatele, jenž zná Rusko zřejmě lépe, než 90% Rusů, jelikož ho během posledních 10 let projel doslova křížem krážem, absolvujíc desetitisíce kilometrů – od Petrohradu po Vladivostok, od Murmansku po Magadan, od Čečenska po Čukotku a od Altaje po Jamal, Tajmyr a Jakutsko – a navštívil de facto všechny oblasti a republiky Ruské federace, vyhýbajíc se vesměs turistickým destinacím.
Jednoduše a krátce, z jeho vyprávění úplně čiší, že zná Rusko zevnitř, že ho má doslova bytostně prožité. Navíc, své osobní zážitky a prožitky dokáže zároveň projikovat do širšího kontextu kulturních, historických a politických souvislostí, čímž vzniká plastický obraz, který dokáže oslovit i čtenáře, obeznámené dosud - byť i dokonale - pouze s jeho jednotlivými aspekty.
Každopádně Hrabal-Krondak momentálně nepochybně patří k největším znalcům dnešního Ruska; neznám nikoho, kdo by tuto zemi poznal na vlastní kůži tak jako on, kdo by ji dokázal tak věrohodně popsat.
Během svého několikaletého putování napříč Ruskem navštívil nejen četná muzea, archivy a chrámy, ale též mnohé školy a výzkumné ústavy i řadu těžko dostupných míst – starověká posvátná místa, opuštěné vojenské základny, archeologická naleziště, zlaté doly i polární stanice, megalitické svatyně, továrny i mrtvá města, hroby čs. legionářů i pozůstatky stalinských lágrů, redakce a ateliéry umělců, ale i pozoruhodné přírodní scenérie, zahraničním turistům nedostupné.
Pomáhal vakcinovat soby jamalským pastevcům, účastnil se lovu kalmarů v Japonském moři a sobů na Čukotce, lovil jesetery na Leně a kambaly na Kolymě, zúčastnil se šamanských obřadů na Altaji, v Burjatsku, Tuvě a Jakutsku, splavil mohutné a divoké sibiřské řeky - Jenisej, Irtyš, Lenu, Kolymu, Angaru a Podkamennou Tunguzku...
Díky tříletému pobytu uvnitř nejrůznějších místních etnických a sociálních komunit, sdílejíc s domorodci mnohé intimní životní epizody (rodinné oslavy, svatby, křtiny a náboženské rituály), měl možnost seznámit se zdejšími poměry – každodenním životem a názory obyčejných lidí – komplexněji, než se to podaří mnohému "domorodci", žijícímu ve vzdálené metropoli, nebo zahraničnímu "expertovi", mnohdy navíc závislému na službách tlumočníka, během několikatýdenní expedice.
Cestujíc po Rusku autostopem, dálkovými vlaky, maršrutkami a náklaďáky, občas pásovými transportéry, na palubě vrtulníku, nákladní lodi či tankeru, setkává se během svých cest s intelektuály i dělníky a řemeslníky, ministry i pastevci, vědci i domorodými šamany, rektory universit i venkovskými učiteli, žurnalisty, spisovateli, zálesáky, léčiteli, geology a naftaři, představiteli samospráv, byznysmeny i politiky, s polárníky, záchranáři, piloty vrtulníků i šoféry náklaďáků; s lodníky, námořníky i rybáři. Diskutuje při šálku čaje či sklence vodky s místními umělci, spisovateli, válečnými veterány, kozáky, lovci a zlatokopy, studenty i penzisty, buddhistickými mnichy, muslimskými imámy i židovskými rabíny, pravoslavnými popy i katolickými misionáři, s etnografy i příslušníky četných původních etnik, aby své poznatky a zážitky následně prezentoval ve svých cestopisech, doplňujíc je vlastními úvahami.

Stejně jako se liší jeho styl cestování od způsobu cestování běžných turistů, tak se liší i styl a forma jeho knih od běžných cestopisů. Neomezuje se jen na pouhý popis místních zajímavostí, památek a přírody, ale reflektuje i všemožné aspekty reálného každodenního života a snaží se v mezích možností přiblížit i historii tohoto regionu, včetně kulturního a politického kontextu. A to jak formou krátkých politologických či etnografických exkurzů, tak prezentací jedinečných fragmentů tzv. malých dějin, získaných během rozhovorů s domorodci. Právě ona orální historie, mapující především „dějiny viděné zdola“ (resp. dějiny každodennosti, všedního dne), je pomyslným kořením všech autorových "literárních cestopisů", které běžný cestopis mapující tu kterou zemi "zvenčí", tj. pohledem turisty, zákonitě postrádá. Zvláště pak, jde-li o návštěvníka, limitovaného při své návštěvě zmíněné země jak krátkostí pobytu, tak způsobem dopravy a ubytování, nezřídka i samotnou chatrnou znalostí místního jazyka, což platí dnes, v době Google Translatoru, dvojnásob.
Celá kniha je prakticky dílem interdisciplinárním, i proto je autor charakterizuje celkem výstižně jako “literárně-politologický cestopis“. Své vlastní poznatky a fragmenty tzv. malých dějin (vyslechnuté příběhy a svědectví) doplňuje autor údaji a fakty z oblasti historie, etnografie, politologie a sociologie, ale i řady dalších disciplín (botaniky, kulturologie, lingvistiky, atd.), v míře, nenarušující zásadně čitelnost textu.
Kniha totiž, samozřejmě, nemá ambice suplovat odbornou monografii, nýbrž spíše probudit u běžného laického čtenáře hlubší zájem o uvedenou problematiku, resp. osvětlit širší souvislosti té či oné epizody. Specifickým aspektem autorových knih jsou pak patriotické poukazy na českou, potažmo československou stopu, na kterou lze v navštívených místech narazit.
Není divu, že bezprostřední dojmy a popisy reálného, autentického Ruska zvedají žluč členům ruské páté kolony a naivním "rusofilům", kteří vesměs v Rusku nikdy nebyli (nanejvýš kdysi dávno se zájezdem SČSP) a pro něž je dnešní RF symbolem pořádků zborcených Listopadem i naděje v jejich návrat.
Již vzhledem k jejich rozdílným ideovým východiskům není divu, že mnohým „rusofilům“ připadá autorův pohled na ruskou realitu (a jmenovitě v souvislosti s porušováním základních lidských práv, „morbidní postsovětskou nostalgií“ a ruským imperialismem) jako projev rusofobie. Vezmeme-li však do úvahy, že na rozdíl od těchto svých kritiků Hrabal-Krondak zasvětil podstatnou část svého života jednak odboji proti totalitě, jednak následnému boji proti totalitarismu a neostalinismu, jejichž reliktem je právě současný putinovský režim, nejsou nijak překvapující jeho striktní, resp. nesmlouvavě kritické názory a stanoviska.
Naopak, pro mě, který s autorem sdílí nejen zážitek autentického Ruska (a jmenovitě Kavkazu), ale i prožitek reálného socialismu, během něhož jsme se navíc oba v 70. letech – nezávisle na sobě – podíleli na šíření tzv. samizdatů (ilegální či přesněji zakázané literatury), jsou jeho pocity a postoje zcela pochopitelné a sympatické.
Většinu zemí bývalého Sovětského svazu znám totiž z autopsie velmi dobře, jelikož v letech 1990-2000 jsem tam s nevelkými přestávkami jako novinář Lidových novin, České televize a agentury Epicentrum působil (než jsme byli s mojí kolegyní Petrou Procházkovou označeni za persony non grata a z Ruska vykázáni, stejně jako Hrabal-Krondak o 20 let později).

Konkrétně třeba v případě Kavkazu jsou nepochybně relevantnější závěry autora, jenž např. místa masakrů – jako Beslan či Horská Balkaria – během svých návštěv regionu navštívil v doprovodu pamětníků a pozůstalých, než předžvýkané či tendenční články pisálků, kteří tato místa nenajdou ani na mapě, o jejich znalosti ruské historie ani nemluvě.
Není divu, že názory kremlobotů, čerpajících ze Sputniku a dalších pochybných virtuálních studnic demagogie, se diametrálně liší od poznatků a závěrů autora, který místo informací instantních čerpal své poznatky ze širokého spektra autentických, místních informačních zdrojů a své apriorní představy mohl dlouhodobě konfrontovat s každodenní realitou i s očitými svědectvími.
A není proto divu, že titíž jedinci, kteří mi uprostřed noci přes telefon vyhrožují „My tě dostaneme, ty česko-čečenská svině“, budou touto knihou pohoršeni, stejně jako naivní „rusofilové“, prosťáčci, upřímně věřící iluzi bezpečného spočinutí v lůně bratrských slovanských národů čele s kremelským gosudarem.

Abych to shrnul:
Hrabalův popis Ruska, to není nějaká primitivní antiruská agitka, ideologicky či nacionálně motivovaný žlučovitý projev rusofobie, je to prostě jen syrový popis surové ruské reality vnímané pohledem bezprostředního pozorovatele, s přihlédnutím k historickým souvislostem a nejrůznějším konotacím.
Jako červená nit se vine celou knihou téma konfliktu evropských hodnot a ruského myšlení ("ruské pravdy"), který se nepromítá jen do mezinárodních vztahů (konfliktu Evropa versus Rusko), ale dennodenně i do aktivit českých kremlobotů - jak protievropských politiků, tak internetových trollů - otravujících společenské klima, zamořujících politickou scénu i mediální prostor proruskou propagandou a nihilismem.

Toto je moc důležitá kniha. Málokdo totiž v Evropě ví, co je to Rusko.

Jaromír ŠTĚTINA
předseda hnutí Evropa společně (ESO)
(Bývalý válečný reportér z oblastí Sovětského svazu, spoluzakladatel společnosti Člověk v tísni, senátor PČR a místopředseda podvýboru (SEDE) Evropského parlamentu)

Komentáře (0)