Magické hledání vlastní cesty

recenze

Noční výpravčí (2018) 4 z 5

/ CleoXandra

Povídková knížka Noční výpravčí je jedním z dvojice současně vydaných debutů Mirka Vostrého. Publikace mě poměrně dost zaujala, a to z více důvodů, pročež jsem se rozhodla podívat se na ni optikou této krátké recenze.
První, co mě zaujalo: kniha vydána samonákladem, v minimalistickém počtu výtisků. Důvod je jasný: autor nenašel publishera, který by ho jako „neznámého“ a „nezavedeného“ zařadil do edičního plánu. Jakkoli to chápu (obchodní hledisko je rozhodující), v tomto případě je to docela škoda.
Druhé, co mě zaujalo: pan Vostrý neváhal vykročit vlastní cestou, aniž by se pokusil vměstnat své psaní do některé z módních a žádaných žánrových škatulek. Všude kolem mě samé fantasy a samé psychologické thrillery s romantickými motivy – a ejhle: cosi naprosto jiného! V jedné z recenzí, věnovaných této knize, mě zaujalo konstatování, že Nočního výpravčího lze označit za magický realismus. Zajímavý postřeh, a je pravdou, že kupříkladu některý z krásných obrazů René Magritta si dovedu představit jako vhodnou ilustraci povídek pana Vostrého.
A třetí, co mě zaujalo: na to, že se jedná o debut, je to poměrně zralé čtivo, které se tváří, že dobře ví, co chce. Což není zas tak obvyklé.
Povídek je celkem pět, vezměme je jednu po druhé:
Nejdůležitější schůzka je příběhem plným protikladů. Na jednu stranu nesmírně citlivé, až subtilní pohlazení po duši, a na straně druhé nemilosrdný krvák. Tento kontrast dodává ději úžasné napětí. A jeho vyústění, jakkoli předvídatelné, je prostě kouzelné.
Námět Padělatele novin působí tak trochu přitaženě za vlasy, přesto se to hezky čte. Líčení válečných událostí je syrové a vytváří dojem přitažlivé autenticity. Navíc vypravěčský jazyk vtáhne čtenáře do hry.
Moje pouť do Santiaga je typem povídky, kdy už po prvních pár stránkách víte, jak to dopadne, ale přesto vás to baví číst. Protože v tom je kus opravdické člověčiny. Zatímco předchozí příběh je vysloveně mužský, tak tohle je čtení, které chytne za srdíčko především ženu.
Souboj nad Sinají je zase o válčení, a tedy hlavně pro chlapy. Na můj vkus je děj možná až moc rozháraný, ovšem v závěru to všechno začne dostávat smysl.
Noční výpravčí (titulní opus) považuji za jednoznačně a opravdu s velkým náskokem nejlepší povídku sborníku. Zápletka, v níž se mísí tajemno s hluboce lidským motivem odpuštění, je nesmírně inteligentní a chytlavá. Příběh jsem zhltla doslova jedním dechem.
Mám-li se stručně zamyslet nad spisovatelským umem p. Vostrého jako takovým, pak nutno konstatovat, že vypravěčské dovednosti mu rozhodně nechybí. Hojně využívá přímou řeč a v ní nesmírně mazaně nasazuje hovorový jazyk, což dodává dialogům atraktivní přirozenost. Hovory místy drhnou a popisné pasáže jsou sem tam poněkud „ukecané“, ale to považuji za celkem snesitelnou vadu na kráse. Podstatná je pro mě totiž hodnota díla, tedy jeho myšlenkový náboj. A ten je nepopiratelný. Jakkoli jsem se při čtení dobře pobavila a často i příjemně napnula, za největší výhru považuji fakt, že ani pár týdnů po přelouskání knihy ji nedokážu dostat z hlavy.
Plusy: solidní vypravěčská výbava, nadstandardní myšlenková hloubka, pozoruhodná a neotřelá tématika. Odvaha jít vlastní cestou: to oceňují! A největším plusem je titulní povídka. Být i ty ostatní tak dobré, neváhám nad pěti hvězdičkami.
Mínusy: přece jen určité nedostatky v práci s přímou řečí a s popisnými a „vysvětlovacími“ pasážemi.
Sečteno, podtrženo: dobrá práce. Prostě fakt dobrá, poctivá literatura …

Recenze je publikována i na mém blogu:
cleoxandrablog.mozello.cz/blog/params/post/1882839/magicke-hledani-vlastni-cesty