Ljudmila Ulická kráčí ve stopách ruských klasiků!

recenze

Možná, že je to pouze můj subjektivní dojem, ale mám za to, že současná světová literatura se nachází v hluboké krizi. Příčin tohoto politováníhodného faktu bude určitě víc, ovšem ta primární spočívá s největší pravděpodobností v civilizačním pokroku a s ním spojeným materiálním blahobytem a konzumním způsobem života. Není totiž možné psát duchaplné knihy bez inspirace a kde ji má najít člověk, který (když to řeknu poněkud expresívně) nikdy nepoznal bídu, hlad a zápas o holou existenci?

Zkusme si právě řečené demonstrovat na příkladu Ruska. Stalinský režim byl smutně proslulý krutými represáliemi vůči sebemenším projevům svobodného a nezávislého myšlení a přece právě tenkrát žili a tvořili literární velikáni jako Osip Mandelštam, Anna Achmatovová, Boris Pasternak, Michail Bulgakov a mnozí další. Carské samoděržaví nebylo o mnoho humánnější, což však nemělo žádný vliv (a pokud ano, tak spíše blahodárný!) na ruskou literaturu, která v té době zažívala své vrcholné období spojené se jmény Čechova, Tolstého, Turgeněva, Dostojevského, Gogola... A dnes?

Dlužno však dodat, že ve srovnání s USA, Německem, Francií, Anglií a dalšími západními státy na tom Rusko není v tomto ohledu zas tak špatně. Vladimir Sorokin, Anna Matvějevová, Boris Akunin, Dmitrij Gluchovskij, Zachar Prilepin, Marija Stěpanovová to všechno jsou spisovatelé, jaké mohou ostatní státy Rusku jen závidět. A samozřejmě Ljudmila Ulická, která si v posledních letech zaslouženě vydobyla světovou slávu. Přejděme ale již k samotné recenzi.

Žánrově je román Jákobův žebřík svéráznou symbiózou literatury faktu a rodinného (či přesněji řečeno rodového) románu. Dějová linka zabírá přibližně jedno století, totiž léta 1905 2011 (vůbec první záznam je ovšem z roku 1873). Chtěl bych předeslat, že zpočátku se čtenář může v záplavě jmen a příbuzenských vztahů nesnadno orientovat já si to vyřešil tak, že jsem měl knihu založenou na stránce 556, kde je přehledně znázorněn rodokmen rodiny Oseckých.

Příběh začíná rokem 1975, kdy ve věku 85 let umírá Marie Kernsová-Osecká. Její vnučka Nora zařizuje pohřeb, v bytě zemřelé se shromažďují pozůstalí, mnozí s úmyslem odnést si nějakou cennost. Ukáže se však, že Marusja (jak se jí familiérně říkalo) žila velmi skromně, mnoho toho po ní nezůstalo, ovšem i to málo je brzy rozebráno. Na Noru zbyla malá truhla, jejímž obsahem se nyní nemá čas zabývat, udělá to později. A tehdy nalezne staré dopisy babiččinu korespondenci z dob jejího mládí s jistým Jakovem Oseckým...

Dějová linie je rozčleněna do padesáti různě dlouhých kapitol, jakýchsi dobových střípků, v nichž se zrcadlí jednotlivé události rodiny Oseckých na pozadí osudných dějinných zvratů. Ljudmila Ulická mistrně zachytila tajemný tok času, který se v jejím románu občas jako by zastaví, jindy se naopak rozběhne dechberoucí rychlostí. Před čtenářovým zrakem defiluje celý zástup postav, zápasících s obtížným dilematem, totiž jak skloubit hlas svědomí s požadavky státní moci. Autorka kráčí ve stopách klasiků ruské literatury 19. století, stejně jako v jejich románech i v Jákobově žebříku nás fascinuje myšlenková hloubka, s níž se permanentně setkáváme, především pak tam, kde se střetává realita všední každodennosti s nadčasovými existenciálními idejemi...

Kdo četl úchvatnou knihu Mariji Stěpanovové s názvem Památce paměti, asi mi dá za pravdu, že nejnovější román Ljudmily Ulické je tématicky podobný a ani literární kvalitou nijak nezaostává. Možná, že právě tento fakt je tím nejlepším doporučením, proč by si ti, kdo tak ještě neučinili, měli Jákobův žebřík přečíst!

Komentáře (0)