Lidská duše na cestě k věčnosti

recenze

Město smutku a radosti (2010) / JanH (452 views)
Lidská duše na cestě k věčnosti
Když jsem přečetl první odstavec, tušil jsem, že půjde o mimořádnou knihu. Po přečtení první kapitoly jsem o tom byl již přesvědčen. A nyní, na jejím konci, mi je jasné, že jde o geniální, vpravdě nadčasové dílo, které snese srovnání s jakýmkoliv jiným stěžejním literárním výtvorem.
Město smutku a radosti, jedna z méně známých knih finského spisovatele Mika Waltariho, může v porovnání s jeho fundamentálními spisy připomínat - myslím z hlediska čtenářského zájmu - tak trochu odstrčené dítě. Podle mého mínění zcela neprávem. Můj názor je dokonce ten, že právě v této knize je v podobě jakési zhuštěné tresti obsažena celá Waltariho tvorba a že zde nacházíme všechno podstatné, co chtěl finský spisovatel svým psaním vyslovit.
Je zřejmé, že Waltari není „jen“ spisovatel. Jakkoli skvěle ovládá své „řemeslo“ po formální stránce, literární forma je pro něj mnohem víc než jen prostředkem k intelektuálnímu sebevyjádření člověka, který „má co říct“. Waltari, bezpochyby vynikající spisovatel, by se nikdy nestal tím, kým dnes je beztoho, aby ve svých knihách nešel mnohem dál, na samotnou hranici jazyka, a nejen to, kdyby tuto hranici nepřekračoval. Skutečnosti, které ve svém životě poznal jako podstatné, zásadní a rozhodující, především tedy ono všudypřítomné existenciální napětí, s nímž každý člověk přichází na tento svět, pro něj znamenají mnohem víc než literatura. Tu pouze používá jako nástroj, který je možné podle potřeby tvarovat, ostřit či uhlazovat, jen když poslouží tím nejlepším možným způsobem. A tak v Městě smutku a radosti, syrovém, ba surovém líčení lidských osudů, se setkáváme i se sarkasmem, ironií a jakýmsi bolestným humorem, pro Waltariho „světonázor“ tak typickým.
V úchvatné první kapitole je jedním z cestujících ve vlaku i jakýsi podivný muž, po celou noční jízdu jen nepřítomně hledící z okna. Kdo to je a kam jede? Snad venkovan, z nějakého jen jemu známého důvodu cestující do Helsinek, ale přitom někam úplně jinam. Společenství lidí, utvořené na pár hodin prostředím vagónu a stejnou konečnou stanicí, se po příjezdu opět rozpadá na jedince, směřující za svými zájmy a touhami. I onen zvláštní muž vystupuje a město, v němž byl naposledy před tolika lety, nepoznává. Tento člověk, ztracený uprostřed davu kolemjdoucích, je ztělesněním neúprosné zákonitosti, kdy ti, kteří o životě cosi podstatného vědí nebo alespoň tuší, se stávají pro ostatní nepochopitelnými podivíny, vysmívanými a obávanými zároveň.
Je Waltari hlasatelem životního pesimismu? Rozhodně nikoli. Jeho zádumčivý pohled na život, vážnost, s níž k němu přistupuje, jeho úcta před těmi, kdo v potu tváře těžce pracují a tím jakoby neustále oddalují stáří a smrt - to zajisté není pesimismus. Dospět k přesvědčení, že život je břemeno, které prostě je nutné nést bez jakýchkoli podmínek, pouze s vírou, že tak je to správné, nutné a důstojné a s nadějí, že tato cesta musí mít nějaký cíl - to není pesimismus, ale právě naopak. Je to životní moudrost a ten, kdo k ní dospěje, jakkoli v očích ostatních blázen, je ve skutečnosti šťastným člověkem.
Třebaže se děj odehrává v Helsinkách, stejně tak dobře to mohlo být v kterémkoli jiném městě. Vnější kulisy jsou nepodstatné, město smutku a radosti se jmenuje i New York, Berlín, Varšava... To, co je skutečně zásadní, to se odehrává v lidské duši, která, jakkoli utvářená rodinným prostředím, výchovou a příslušností k té či oné společenské vrstvě, zůstává přesto všechno svobodná. Svobodná alespoň do té míry, že si dokáže uvědomit samu sebe a že toto sebeuvědomění pro ni může být počátkem nového začátku životní cesty. Jistě, už v biblické knize Kazatel stojí, že „rozmnožovat vědění znamená rozmnožovat bolest“ a u Waltariho tomu není jinak. Tato bolest, toto utrpení, ať už na sebe bere jakoukoliv podobu, je ovšem vstupní branou do věčnosti a pouze ten, kdo jím prošel, je schopen projít i jí, touto branou k novému životu. Poslední moudrost a nejvyšší poznání tak spočívá právě v tomto uvědomění si toho, že ona věčnost, ke které všichni směřujeme, začíná již zde, v tomto nepochopitelném světě plném zla, v zárodku ničícího všechno, co by snad člověka mohlo nasměrovat k jeho pravému poslání.
Znamená to tedy, že lidé žijí a umírají, aniž by si alespoň jednou v životě toto uvědomili? Waltariho řešení tohoto fundamentálního problému není optimistické ani pesimistické, nachází se někde uprostřed, už proto, že ony kategorie tady nehrají a ani nemohou hrát žádnou roli. Umírající stařena, po celý svůj život zakřiknutá, odstrkovaná osůbka, se na smrtelné posteli na chvíli mění na sebevědomou a pánovitou ženu, která, třebaže působí komicky, se osvobozuje z pout celoživotní determinace. Malý chlapec, vracející se po dlouhé době domů z nemocnice a vyrábějící si z kousků skla z rozbitých lahviček od léků kaleidoskop, je v první chvíli ohromen svou šikovností a krásou toho, co vytvořil, aby si vzápětí nejasně uvědomil, že žije ve světě, který je pouhým stínem světa skutečného. Úspěšný průmyslník, bilancující svou dosavadní kariéru a chystající se ještě víc rozmnožit své bohatství a společenskou prestiž, je při pohledu z okna na dvě hrající si děti náhle zasažen poznáním, že celý jeho dosavadní život byl cestou do pekel a že stojí před rozhodnutím, které ho může osvobodit nebo definitivně zničit...
Město smutku a radosti se nachází na rozhraní dvou světů, literatury a - trochu zjednodušeně řečeno - existenciální filosofie. Je tedy vcelku pochopitelné, že nároky, kladené na čtenáře, jsou nemalé, ovšem ten, kdo se Waltariho cestou hledání posledních pravd vydá s upřímnou touhou přijít jeho chápání světa a člověka „na kloub“, určitě nebude litovat. Není totiž mnoho spisovatelů, kteří jako Mika Waltari dokáží předestřít tolik myšlenek a duchovních vjemů a současně je soustředit jakoby do jednoho ohniska, v němž se všechny taví a slévají.

Komentáře (0)

kniha Město smutku a radosti recenze