Láska za dob holocaustu
recenze
Ztracená manželka (2013)
/ Morsie
Příběhů z prostředí druhé světové války, holocaustu nebo prostě o utrpení židů jsou spousty, dalo by se tedy říci, že nic nového. Každé téma se jednou vyčerpá a pak už se bude zas jen opakovat. Nejde to přeci do nekonečna.
Tedy tak nějak jsem uvažovala, když jsem do rukou brala Ztracenou manželku. Nemyslela jsem si, že mě Alyson Richmanová něčím překvapí. Snad jen nějakou roztomilou romantikou z nepěkného prostředí.
Sakra, to byl zase přešlap – tedy v mém úsudku. Ztracená manželka asi tisíckrát předčila mé očekávání. Takové oko z Kašparovy krávy jsem v odhadu knihy už dlouho neměla. Asi bych se měla autorce hluboce omluvit. Snad později.
Teď bych spíš chtěla mluvit o samotném příběhu. O příběhu dvou lidí, kteří se dopustili jednoho z nejhorších prohřešků – narodili se v židovských rodinách. No jo, být Žid se neodpouští. Jenže příběh Josefa a Lenky nezačíná nijak špatně. Jsou z dobře situovaných rodin, oba studují své vysněné obory, jsou mladí, všechno mají před sebou, jsou zamilovaní. Zdálo by se, že tuhle idylku nemůže nic pokazit. Oni dva se vezmou a budou spolu žít svůj krásný život. Protože láska jako jejich se stává snad jen v pohádkách.
Krásný, romantický příběh, že? Hlavním hrdinům vše vychází a my jim to přejeme a tak nějak zapomínáme, že se všechno odehrává v předválečné Praze. Tedy? Ach ano, oni jsou přece Židi.
A krásná romantická pohádka se rázem rozplývá, když se z okolních zemí začínají šířit nemilé zvěsti o osudech mnoha židovských rodin. Mnozí jim nevěří, i přes vzrůstající nenávist čistých občanů. Žijí dál a nesnaží se něco podniknout. Jenže času je málo a hranice se mají za chvíli uzavřít.
Přes všechno úskalí se naštěstí Josefově rodině podaří získat víza do Ameriky. Lenka jako Josefova nastávající může jít s nimi. Odmítá, bez své rodiny se nikam nehne. A tak jí Josef slíbí, že až budou na místě, udělá všechno pro to, aby ji a celou její rodinu dostal za velkou louži.
A pak už to jde ráz na ráz, jedna špatná zpráva za druhou, desítky zbloudilých dopisů bez adresáta, beznaděj, šílenství – válka. Zamilovaný pár je rozdělen tisíci kilometry a tragickými zvěstmi.
Lenku po mnoha srdcervoucích zjištěních čeká ještě jedno – možná to nejhorší. Je s celou svojí rodinou deportována do koncentračního tábora, kde má prožít nejděsivější období novodobých dějin a taky svého života. Ale v každé beznaději je špetka víry a ona jako malířka svůj talent může poprvé využít pro vyšší cíle, než jen pro potěchu oka.
Josef, který zůstal úplně sám, postupem času ztrácí naději v cokoliv. Jeho jediným smyslem života se stává práce porodníka. Přivádí na svět nové životy – no není to krásné? Po těch tisících promarněných životech v Evropě, on v Americe pomáhá novým na světlo Boží.
Všechno jde dál – svět se nezastaví pro dva lidi.
A jednoho krásného dne, kdy je na válku skoro zapomenuto, se do sebe zamiluje jeden mladý židovský pár. Co jiného čekat, než brzkou svatbu? Svatbu, jež dohromady svede dva dávno ztracené milence.
Lenka s Josefem se potkávají na svatbě svých vnoučat. A když se konečně poznají – ty roky sehrály svou roli, pochopí, že nic z toho, co prožili, nebylo marné.
Příběh, který se na první pohled jeví jako romantický, vás hned na ten druhý ochromí. Je realistický, smutný, krutý – popisuje všechno s takovou přesností, že se vám na chvíli zdá, že jste jeho součástí. Je vám z toho úzko a chce se vám brečet. A pak, když si přečtete doslov, chce se vám brečet ještě víc, neboť celá kniha je inspirována mnoha skutečnými osudy. A i když je to krutý a bolestný příběh, Ztracená manželka by si zasloužila čestné místo v každé knihovně i v povědomí kritiky.
Nejde jen o dobrou knihu, existují totiž věci, na které se nesmí zapomenout…
Teda až na ten srdcervoucí a podle mě až moc přeslazený konec, to vypadá na celkem pěkný příběh.