Láska je spojená s pravdou

recenze

Touží po ní kdekdo. Být s někým v blízkém spojení, sdělit mu svá tajemství, aby tak o vás věděl první poslední, a stal se nakonec pro vás tím jediným pravým. Přitom je někdy problém vůbec ji přijmout, žít ji a také opětovat.

Noříme se střídavě do dvou zdánlivě odlišných chlapeckých hlav na opačných koncích amerického Chicaga. Přesto si jsou myšlenkovitě silně podobní. Oba nechápou svůj vnitřní svět, který pro ně absolutně ničí vztahy s okolím, a to už je jedno, jestli s mužským nebo ženským pohlavím. Všechno prostě nakonec stejnak vyzní naprosto ztraceně.

„Tak teď už se ti líbí? Typický kluk – zajímá tě, jenom když ty nezajímáš ji.“

Jedinečné charaktery, které snadno najdete i někde ve svém okolí, i když třeba o nich ani netušíte. Skvěle propracované myšlenkové pochody i dialogy Willa Graysona, homosexuálního Drobka a trochu i ženských představitelek, na kterých to tolik zase nestojí. Střídá se tu množství vtipu a sarkasmu, což ději ještě více přidává na rychlosti a plynulosti.

Snad by nemuselo nikomu vadit ani téma coming out, které se tu objevuje, ani forma odlišení dvou světů a částečné komunikace přes chatovací zařízení, což zase dává vyprávění jiný rozměr. Překvapí vás jistě nejen zajímavé propojení postav, ale i konečné vyústění, které zase přineslo něco, co prostě nečekáte. Nebo snad ano?

*
nemám tušení, proč se někdo může chtít stát učitelem. vždyť to znamená trávit celý den s bandou lidí, co vás buď k smrti nenávidí, nebo šplhají, aby dostali dobrý známky, ale co vás nikdy nemají rádi z žádnýho pořádnýho důvodu. bylo by mi jich líto, kdyby to nebyli takoví sadisti a hajzlové. vlastně jde jenom o moc. Učí proto, aby měli oficiální důvod ovládat druhý. a fakt jsou nuly, jeden jako druhej…
…
„Takhle opravdu vypadáš,“ prohlásím, a je to pravda. V tom je ten problém: spousta věcí je pravda. Je pravda, že bych ji nejradši zasypal komplimenty, a je taky pravda, že bych si rád zachoval odstup. Je pravda, že se jí chci líbit, a je pravda, že ne. Je to pitomá nekonečná pravda, co mluví oběma konci téhle veliké pitomé pusy…
*

Vracíme se zpět na začátek. Tak bych definoval novou knihu Johna Greena, kterou napsal ve spolupráci s Davidem Levithanem, protože mi to připomíná zdařilost jeho prvního díla, které bylo přeloženo do češtiny, tedy knihy Hvězdy nám nepřály. Tentokrát nečekejte fyzické nemoci, jež budou ničit hlavní postavy, ale spíše ty duševní, které jsou mnohdy ještě mnohem, mnohem horší. Snaží se nám ukázat, jak silné anebo slabé může být přátelství, co všechno by mohla vyřešit láska, pokud si připustíme, že i my nejsme vůči tomu druhému lhostejní a že ti lidé kolem nás nebudou jednat někdy tak, jak si myslíme. Prostě je to zase starý dobrý John Green, jemuž práce ve dvou v mnohém prospěla. Nechci více prozrazovat, ale opravdu to stojí alespoň za to, abyste alespoň nahlédli, a třeba všechny stránky zhltnete se stejnou radostí jako já.

P. S. Děkuji nejen za pozvání na druhé narozeniny Yoli, ale také za výtisk této knihy, která se dostane na pulty až začátkem dubna.

Komentáře (0)