Kristina Ohlssonová má ve své prvotině „Nechtění“ i přes drobná škobrtnutí dobře našlápnuto

recenze

Nechtění (2013) 3 z 5 / DriftBooks
Nechtění

Z rychlíku X-2000, který přijel na stockholmské hlavní nádraží, zmizela malá holčička. Policie začne brzy podezřívat jejího otce, na jehož dopadení vynaloží veškeré síly. Na jiném místě ve Švédsku se zatím před mužem, kterého zpočátku považovala za svého vysněného prince a osvoboditele, skrývá mladá žena. Dobře ví, proč holčička zmizela, a chystá se k dalšímu útěku… (oficiální anotace)


Kateřina Krištůfková, která překládá detektivky Joa Nesboho, tvrdí, že je Kristina Ohlssonová jediná, která se mu může vyrovnat… tato věta mě zaujala natolik, abych se u nakladatele Kniha Zlín pokusil získat reading copy knihy k recenzování. To, že prvotina Jo Nesboa Netopýr vyšla před necelým měsícem a to, že jsem ji měl taktéž možnost recenzovat, tomuto srovnání dodala „nechtěně“ jakési naléhavosti. Ale protože recenze vychází před oficiálním vydáním, budu se věnovat především formě a osobním pocitům.

    Vzhledem k tomu, že je na trhu poměrně velký přetlak detektivek, nutí to autory hledat stále spektakulóznější motivy stále brutálnějších trestných činů. Zatímco před deseti, dvaceti lety bylo dítě, coby oběť zločinu poměrně vzácný úkaz, dnes jsou děti oběťmi docela často, protože to samozřejmě vzbuzuje daleko silnější emoce. V anotaci na knihu Nechtění tomu říkají „rafinované zlo“, ovšem kniha přes svůj značně neobvyklý a spíše zbytečně překombinovaný způsob zločinu příliš rafinovaná není.

    Dalším zajímavým fenoménem současné světové detektivky je silné zastoupení ženských autorek, což z mého hlediska (dámy prominou) u některých z nich přináší jeden zásadní neduh – tendenci se pitvat ve vztazích, tendenci řešit partnerské a rodinné a příbuzenské a já nevím jaké další problémy, které nemají zásadní vztah k příběhu. Občas mívám pocit, jako by autorka vlastně nevěděla, co chce psát, zda kriminálku, nebo „červenou knihovnu“.  Kristina Ohlssonová se ve své prvotině zatím také ještě rozhoduje a budu věřit, že nakonec zvítězí dobrý a svižný příběh, protože přes všechny mé připomínky nutno uznat, že k tomu má dobře našlápnuto. 

    Kniha se čte skutečně velmi lehce. Příběh nedrhne a má vcelku tendenci vás vtáhnout hluboko do děje. Zatímco Nesbo staví příběhy na skvěle vykresleném exotickém prostředí, na neočekávaných souvislostech a expresivních postavičkách, tak Ohlssonová zaujme právě civilností a reálností svých postav ve stejně každodenně reálných kulisách. Umí pěkně vykreslit charaktery jak policistů, tak svědků. Hlavní hrdince Fredrice, které na začátku knihy malinko škodí klišé „té nepochopené a odstrkované“ budete nakonec fandit a přát jí úspěch. Ovšem do tohoto světa najednou vtrhne jako mimozemšťan krutý mstitel beze jména a bez jakýchkoliv skrupulí. Jeho činy jako by přišly z úplně jiné knihy a také proto si s ním možná hlavní postavy ze stockholmského detektivního týmu neví rady. 

   Bývám docela roztrpčen, když už v první půlce knihy zhruba odhadnu její konec. A bývám velmi zklamán, když tomu tak na konci skutečně je. A přesně tohle se mi stalo u knihy Nechtění. V druhé půlce máte tendenci zařvat – teď jsem chtěl napsat mezi stránky, ale vzhledem k tomu, že knihu mám pouze v elektronické podobě, tak zařvat do monitoru čtečky „lidi – proberte se konečně“. Zřejmě kvůli dodržení modelu, že hlavní hrdinka musí nakonec vyniknout, jsou její kolegové tak trochu „machovsky“ troubovití, aby na závěr přeci jen (zaplaťpánbůh) prozřeli. Jenomže samotný závěr knihy je zcela zkomolený, značně vykalkulovaný na efekt a v některých aspektech povážlivě nelogický. Některé zásadní věci zůstanou nevysvětleny a tak ve mně přetrvává trpký pocit, že jsem byl ochuzen o část příběhu. 

   Takže pojďme si shrnout ono srovnání s prvotinou Jo Nesboa. Motivy zločinů jsou v obou knihách stejně složitě vykonstruované, ovšem zatímco v Netopýrovi vás to až tak do očí nebije a jste ochotni to autorovi uvěřit, v Nechtěných máte pocit samoúčelnosti. Zatímco ženská hrdinka Fredrika se prodírá maskulinním prostředím policejní stanice nípajíc se ve svém nitru i v nitru kolegů a rozhodně mezi nimi zůstat nechce, byť nakonec přes všechna příkoří zůstane, Harry Hole je tvrďák, který na nikoho a nic kolem sebe nebere ohled a i přes svou vnitřní něhu se mezi ženami pohybuje jako slon v porcelánu, aniž by to nějak složitě řešil.  A takto bychom mohli pokračovat – tedy učiňme raději resumé: nemá asi cenu srovnávat nesrovnatelné :-) 

   Myslím, že další knihu Kristiny Ohlssonové si rád přečtu, a doufám, že se potvrdí mé tušení, že bude daleko lepší než Nechtění a to třeba právě proto, že bude naprosto jiná, než knihy Jo Nesboa... :-)

Petr Čmerda

Komentáře (0)

Přidat komentář