Krev a půda, království

recenze

Devlina pořád honí jeho krásní duchové. Hřbitovní královna je do tohoto rytíře smutné postavy pořád zamilovaná, ale rozhodne se nezahálet, nesedět doma, nelkát do polštáře. Jakmile přijde nabídka na práci v nedalekém městě, sbalí si pár nejnutnějších věcí a vyráží na cestu.

Na začátku příběhu ji potkáváme již téměř u cíle. Stojí na trajektu, dívá se do vln. Nevidí tam náhodou něco? Nedivila by se... Vtom k ní přistoupí velmi pohledný neznámý a v krátké konverzaci jí vysvětlí, že tam dole pod vodou se rozkládá hřbitov. Lidi z údolí v jednu chvíli vystěhovali, aby mohli území zatopit, ale s přesunem mrtvých se nikdo neobtěžoval. Jasně, že se taky říká, že tam straší, a tak dál, báchorky.

Okřídlenou duši jsem četla s potěšením, ale u vytržení jsem nebyla. Vůči druhým částem a nekonečným sériím mám zas předsudky, takže jsem automaticky předpokládala, že Království bude slabší a možná se to ani nevyplatí číst. Omyl téměř fatální. Království je mnohem lepší, a přesvědčí vás koneckonců snad už ty první strany. Ten výjev na trajektu. Výborně napsaný, dá vám ochutnat něco z té napůl magické, napůl mrazivé atmosféry, jíž je následně intenzivně prostoupený celý děj.

„Jak může být po tom všem, co se stalo, noc tak krásná?“

Amelie dostane k dispozici krásný dům kousek za městem, na břehu jezera. Jen co se setmí, z vody vyrůstají věci, které daleko předbíhají dívčinu představivost. Nejbližší sousedka bydlí na druhé straně malého lesa a podle tvrzení místních je nejspíš šílená. Jediným jejím spolehlivým spojencem na tomto podivném místě se stane pes, staré, strhané zvíře, znetvořené po psích zápasech.

Přes den Amelie chodí na hřbitov (tady je jedna naprosto neskutečná scéna, vy o tom ještě nevíte, ale prostě ta s tím staříkem, co se najednou hodí k zemi a jako pavouk hbitě podleze plot, což je detail v kontextu tak absurdní, že ještě víc než hrdinka jste to vy, kdo nevěřícně zírá), odhaduje rozsah poškození náhrobků a pomalu se pouští do práce.

Asher Falls je však velmi malé město. Amelia budí zvědavost. Snad trochu i nevoli místních. Hřbitov má smutnou historii a do všeho je zapletený místní aristokrat, prastarý mrzutý pán obývající honosné sídlo na kopečku. Není možné prostě pracovat a nikoho si nevšímat. Pořád se něco děje, malé podivnosti, malé katastrofy, a vír událostí pomalu strhává Amelii s sebou...

Ztišila hlas do zoufalého šepotu: „Copak to nechápeš? Tam venku není nic, čeho by ses měla bát.“ Ruku v rukavici si položila na srdce a naklonila se ke mně. Poprvé se mi zdálo, že v jejích očích rozeznávám záblesk šílenství. „Boj se toho, co máš tady.“

V jedné chvíli nejspíš budete tušit, jakou úlohu v tom všem Amelia sehrává, ale román je napsaný dost zručně na to, abyste přesto chtěli číst dál. Této knize podle mě nic nechybí. Poctivá duchařina za pět hvězdiček. Kromě úvodní scény na trajektu (Zvonkový hřbitov, jen počkejte, až se dozvíte, proč se mu říká zvonkový) mě úplně dostalo všechno kolem toho jednoho hrobu na opuštěném místě. A taky ta davová scéna na náměstí. Atmosféra hustá. Stevensová umí. Klobouk dolů.

Nadpřirozeno v literatuře mě popravdě moc nezajímá, jsem střízlivý a racionalistický čtenář, maximum magie, co snesu, je u Marquéze. Přesto, Království mě jednoduše okouzlilo. Další díl se prý bude jmenovat Prorok. Vyjít má v dubnu. To nevydržím.

Komentáře (0)