Král komorních dramat a zvukomalby opět na scéně.

recenze

Prózu Bernharda Schlinka jsem si zamilovala. Když jsem podruhé četla Předčítače, povznesla jsem se nad jeho jednoduchou a stručnou větnou skladbou a spatřila jsem všemi opěvovanou, avšak dosud osobně nikdy nepocítěnou hloubku tohoto příběhu. U dalších Schlinkových próz tomu nebylo jinak, i když si s přečtením celého jeho repertoáru dávám důkladně na čas. Čas ostatně hraje úlohu i v jeho nejnovějším díle. Barvám loučení, vydaným v loňském pandemickém roce, se u nás dostalo rychlého překladu a já pevně doufám, že se jim stejně tak dostane i rychlého a vřelého přijetí mezi českými čtenáři.

Vztah matky a syna, otce a dcery, sourozenců, milenců, ženy a muže. Bernhard Schlink je králem komorních dramat, jeho scény jsou pozvolné, zraňující, klidné i napínavé. Prolínají se zde milostná dramata s dramaty rodinnými, sexuální požitky s požitky smyslovými, mládí střídá stáří, jarní vlahý vánek vystřídá dusivý, deštivý opar. Obětí je mnohdy i viník; viník je zde také obětí. Bernhard Schlink nesoudí, nekonkretizuje, nerozebírá. Bernhard Schlink líčí. Líčí život se vším, co zlého i dobrého přináší, a čtenář jeho děl se v těchto životních líčeních mnohokrát pozná.

Není to ale jen neangažovanost, co dělá z Barev loučení čtenářsky sympatický příběh. Je to především Schlinkova kultivovanost, vzdělaný projev, vytříbený jazyk, jeho zvukomalebnost. Svůj velký podíl na tom má i kvalitní překlad germanistky Jany Zoubkové. Abschiedsfarben, jak je toto dílo pojmenované ve svém originálním znění, se může pyšnit kvalitou, jakou můžeme najít v nejproslulejších dílech klasické literatury. Třeba právě v mnohokrát odkazovaném Pygmailonu.

Barvy loučení jsou dílem povídkovým. Soubor devíti krátkých, nemnoha stránkových povídek, které jsou si zároveň cizí i blízké, je souborem tak citově a autenticky zabarveným, že mě během čtení mnohokrát napadla myšlenka, zda se snad autor prostřednictvím této knihy neloučí s námi, se svými čtenáři, nebo snad nebilancuje nad svým životem a reflektuje křivdy a smutky svého bytí. Vše je možné. Jisté však je, že z Barev loučení, navzdory jeho motivu, nevyzařuje očekávaný smutek, nýbrž překvapivě jen klid a smíření.

Bernhard Schlink se téměř po deseti letech vrací k povídkové kompozici a velmi mu to svědčí. Stejně jako jeho soubor Letní lži, i Barvy loučení jsou prosyceny erotikou, spletitostí životních událostí i vztahů. Nenavazují na sebe ani si svým poselstvím nejsou rovny. Jsou však zbarveny do pastelových tónů, některé do studenějších, jiné do teplejších a jsou předzvěstí jara, slunce, klidu.

Motiv smrti, promarněného života i nadějí, lítosti i soucitu, obyčejné příběhy líčící neobyčejné osobnosti, vlastnosti a starosti každého z nás. Letmý dotek historických událostí si ani zde autor neodpustil. Barvy loučení jsou obestřeny notnou dávkou melodramatu, avšak rezervovaně a s nadhledem. Uvrhnout čtenáře do smutku a depresí není autorovým záměrem, právě naopak – přináší na život jiný pohled, pohled, ve kterém člověk dochází k odpuštění ostatním jen tím způsobem, že dosáhne smíření sám se sebou. Určitým směrem je to velmi povzbudivá kniha. Povzbuzení mezi řádky však musí najít každý z nás zvlášť - stejně jako se každý z nás v životě musí rozhodnout, uvidí-li sklenici poloprázdnou, či poloplnou.

Děkujeme Knižnímu klubu za poskytnutí recenzního výtisku.

Komentáře (0)