Král hororů svoji pozici opět potvrdil - vynikající!

recenze

Lunapark (2013) 5 z 5

/ Boboking

Sláva ve světě knih se dá přirovnat k francouzskému provolání „Král je mrtev, ať žije král!“. Vždy se objeví autor, který najednou udělá díru do světa literatury, vydělá milióny a za pár let pak zmizí v propadlišti dějin. A na jeho místo nastoupí nová „hvězda“. Podívejme se na všechny ty J.K. Rowlingové, Dany Browny, S. Meyerové atd. Skutečných literárních autorit, které dokáži překonat nejen měsíce či rok, dva slávy, těch tolik zase není. Mezi tyto knižní bohy ale patří americký spisovatel Stephen King (*1947), který má své místo v chrámu slávy už teď.

Přestože už asi dvacet let opakovaně svět informuje, že končí se spisovatelskou dráhou a odchází do důchodu, jeho potřeba neustále psát a tvořit je silnější. Důkazem toho je i jeho nový titul vydaný pod názvem „Lunapark“ (orig. Joyland, 2013), kterým se vrací k základům hororové literatury, k duchařině.

Píše rok 1973, Amerika podělala válku ve Vietnamu, prezident Nixon hlásá, že není lump a vysokoškolák Devin Jones si na léto hledá brigádu. V novinách ho zaujal inzerát hlásající: „Pracujte blízko nebe!“. Práce v zábavném parku v Severní Karolíně zvaném Lunapark vypadá jako to pravé místo pro člověka, který je zamilovaný, ale více méně tuší, že jeho milovaná mu „dala kopačky“. A prvně zlomené srdce bolí nejvíce.

A tak přichází do světa, jehož poslání ve světě plném válek, krutostí a tragédií je „prodávat zábavu“. Jako každý klasický lunapark i tento má svůj dům hrůzy. Ale po jedné hrůze z minulosti zde někteří vidí ducha. A zelenáč Devin je touto legendou doslova posedlý.

Každý z nás má asi trochu odlišnou představu, co je to horor, a jak by měl být napsaný. S. King napsal někdy více krvavé a hrůzné příběhy, někdy taky méně děsivé. Ale vždy to byly příběhy, které dokazovaly, že život není procházka růžovou zahradou a osud nikdy s vámi nebude jednat férově. Vše je obsáhlé v myšlence, že pro nic na světě nemá cenu zabíjet, ani umírat. Ale taky žít.

Kingovo dílo, ke kterému se nejraději vracím, a které podle mne nejvíce vystihuje jeho geniální talent a filozofii, je novela „Tělo“. Příběh, který je prost nadpřirozené hrůzy, přesto je z něj cítit ta životní beznaděj, ten deprimující pocit, že nějaký Stvořitel nám nalinkoval náš osud jen proto, aby nám mohl s radostí plivnout do tváře. A ve stejném stylu je i napsaný i „Lunapark“. Ten sice má svého ducha, ale po přečtení zjistíte, že je to jen taková kulisa pro drama zvané skutečný život, kde se zlo skrývá za různými „přátelskými“ tvářemi.

Kingův nový román je brilantním dílem, díky kterému můžeme zvolat jediné: „Král NENÍ mrtev, ať žije král!“

V překladu osvědčené Lindy Bartoškové vydalo nakl. BETA Dobrovský na konci roku 2013.