Kosti mrtvých, morální úpadek živých

recenze

Polská prozaička Olga Tokarczuková svůj román zasadila do Kladského pomezí a dala mu nálepku „morálního thrilleru“. Co se však pod těžkou slupkou názvu Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých a morálním podtitulem vlastně skrývá? Román o obžalobě lidského chování vůči přírodě.

Za název románu si autorka zvolila verš mystického básníka Williama Blakea, ke kterému často v textu odkazuje. Kromě Blakea se čtenář v románu setká i s několika narážkami na Čechy a na Českou republiku.

Hned v úvodu knihy umírá soused hlavní hrdinky, Jany Dušejko, myslivec řečený Velká noha na udušení srnčí kostí. V průběhu text vrcholí několika zvláštními vraždami myslivců z místního spolku sv. Huberta. Stopy a zřejmé důkazy ukazují na fakt, že vrahem je mstící se lesní zvěř. To se však zdá vyšetřujícím policistům nedůvěryhodné a nemožné. Olga Tokarczuková napsala román o pomstě přírody člověku, v kterém vyjadřuje svérázným způsobem svůj názor na zabíjení zvířat, potažmo na mysliveckou kulturu.

Hlavní hrdinka pracuje na odlehlé česko–polské Kladské kotlině jako učitelka v místní škole. Její absolutní až neomezené ztotožnění se zvířaty pochopitelným, ovšem až do krajnosti vyhraněným soucitem je společně s vášní v tvoření a zkoumání horoskopů její jedinou náplní života. Tokarczuková si v knize dovedně pohrává s protipóly zla a dobra. I když v jejím podání není dobro, bráno jako dobro absolutní. Například legální myslivecký lov, který staví proti pytláctví. Ani ten totiž není v knize chápán jako jasné dobro. I proti němu bojuje hrdinka se stejným zápalem, jako proti zlu v podobě pytláctví. To považuje za větší zlo ohledně toho, že pytláctví neuznává žádná pravidla. Právě to byl důvod proč Tokarczuková tyto dva druhy „zabíjení“ postavila proti sobě. Ovšem ohledně boje proti zlu se nejedná jen o boj proti pytláctví. Důležitou součástí je také boj proti kácení živých stromů, keřů a vůbec proti dehonestaci přírody.

V konání Jany Dušejkové odkazuje Tokarczuková na postavu Dona Quiota a jeho boj s větrnými mlýny. Jako Sancho Panza v tomto románu působí věrný druh hlavní hrdinky, její nejlepší a největší „kamarád Suzuki Samuraj“.

Díky svým ekologickým aktivitám je Jana Dušejková nechvalně známá v celém okolí. Kromě svého souseda Mátohy s kterým občasně prohodí pár slov, prodavačky jednoho obchodu a svého bývalého žáka Dionýse, kterému pomáhá překládat Blakea nemá nikoho. Pro všechny je pomatenou starou ženou žijící na samotě. Nikdo ji nebere vážně. Dokonce ani policie, které píše dopisy, v nichž za pomoci svých horoskopů ukazuje na jasná vodítka směřující k lesní zvěři v případech nevyřešených vražd.

Leitmotivem prostupujícím celou knihou je křesťanské přikázání nezabiješ. To zde totiž dostává zcela nový rozměr. V tomto případě má totiž ten, co zabíjí ušlechtilé pohnutky a tím toto přikázání staví do zcela jiné roviny.

Autorka ve svém nejnovějším textu používá čistá a přesná jazyková vyjádření. Čtenář tedy nemá žádný problém představit si veškerá lesní zákoutí, ale i chalupy či bizarní vraždy. Jazyk textu ničím nenarušuje plynulý dějový sled a konání hlavních postav. Tokarczuková čtenáři nabízí román bez všech možných jazykových příkras. V takto koncipovaném textu by byly čtenáři na obtíž a bez užitku.

Celý text jde čtenáři „naproti“ však nejen díky lehkému jazyku. Kompoziční struktura textu v jednoduchém sledu stále graduje. Žádné odchylky od základní kompozice se nekonají. Čtenář se tak nevydá do minulosti hlavních hrdinů ani jejich budoucnosti. Vypravěč v první osobě jednotného čísla je velice důvěryhodný. Vše vypráví ze své pozice fokalizátora. Tokarczuková pro umocnění čtenářského zážitku použila tento syrový styl vyprávění v jednoduché kompoziční stavbě. Pečlivě volila také větné stavby. Text se čte hladce. Čtenář se nemusí vracet o několik stránek vzad, vše pochopí z řečeného. Žádná složitá souvětí, ale jednoduché věty tvoří celý román. Tokarczuková si byla vědoma faktu, že vševidoucí vypravěč by pro její ekologickou moralitku nebyl vhodný.

Jedna z nejvýznamnějších polských autorek současnosti nám naservírovala román o otázkách dobra, zla, hříchu, ale hlavně o rovnosti či nerovnosti lidí a zvířat. Románem plným ekologie strhává současnou módní masku lidského pokrytectví a nutí čtenáře položit si otázku, zda péče o vlastní duševní zdraví nás opravňuje k pasivitě a nevědomosti vnímání světa kolem sebe.

Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých je temný román o současném konzumním světě, který podtrhují černobílé ilustrace Jaromíra Švejdíka. Po přečtení románu v čtenáři zůstane nepěkný otisk našeho světa v přírodě a zároveň obava, jak vše bude nadále pokračovat, kam svět vlastně míří. Nezbavím se podezření, že Olga Tokarczuková si tímto románem uzavřela přístup do všech lesů. Jestliže myslivci čtou romány, mohla by se pro ně stát další lovnou zvěří.

Tokarczuková svůj dosud nejlepší román Běguni nepřekonala. Podařilo se jí však to, co zamýšlela. Napsala morálně drásavou výpověď o našem současném světě, kterým chtěla probudit čtenáře z letargie

Komentáře (0)