Knížka, která mě rozplakala...

recenze

Třiaosmdesátiletá Etta se rozhodne, že chce vidět moře, a tak se vydá přes 3000 kilometrů daleko, aby si svůj dávný sen splnila. Její manžel Otto mezitím vaří recepty a přemýšlí. A jejich soused Russel vzpomíná na doby, kdy Etta a Otto ještě nebyli manželé a on Ettu miloval snad ještě více než teď. Je možné splnit třem starým lidem jejich přání? Kolik jim na přání ještě vůbec zbývá času?

Tato osobitá kniha se řadí do žánru magického realismu, se kterým jsem se doteď nikdy nesetkala, ovšem musím říct, že moje první setkání dopadlo výborně. Magický realismus spočívá v tom, že od sebe v knize nemůžete odlišit skutečnost a výplody něčí fantazie, sny nebo blouznění, což se autorce rozhodně podařilo. V knížce se plynule prolínala přítomnost s minulostí a skutečnost s fantazií, přičemž se mi vůbec nezdálo, že by to bylo zmatené nebo popletené... Zkrátka to k příběhu sedělo a jinak psaný bych si ho ani neuměla představit.

Samotný příběh mě naprosto dostal a nebojím se vám prozradit, že mě knížka rozplakala. Tohle čtení bylo po dlouhé době jedno z emocionálně nejnáročnějších, která jsem absolvovala, ale přesto se mi nezdálo vyumělkované nebo snad dokonce přehnané. Možná byly některé scény za války mírně americké, ale co byste mohli jiného od Američanů v Americe čekat, že?

Přestože jsem při čtení dávala maximální pozor, mám pocit, že mi polovina významu a narážek a myšlenek unikla a já nepochopila všechno, co Emma Hooperová chtěla svým dílem říct. Proto bych si chtěla knihu přečíst znovu, jenže jsem trochu na vážkách, protože to emocionální vypětí bylo občas skutečně až moc. Poprvé v životě mám pocit, že na mě byla nějaká kniha příliš dobrá. Ano, zní to jako naprostý kýč, ale cítím to tak (což zní jako ještě větší kýč).

Ještě bych ráda napsala něco k postavám, které hrály v příběhu obrovskou roli. Ettu jsem si oblíbila ihned, protože se nepřetvařovala a zároveň i viděla věci takové, jaké skutečně jsou. Mezi Ottou a Russelem jsem si ovšem napřed nemohla vybrat, protože mi ze začátku nebyl sympatický ani jeden. Později jsem ovšem pochopila, proč si Etta vybrala právě Ottu - rozumnějšího a citlivějšího člověka byste těžko hledali a oproti němu nemohl náladový a melancholický Russel nikdy obstát.

Přiznávám, že mě autorka s milostným trojúhelníkem tří stařičkých lidí opravdu mile překvapila, protože jsem nečekala, že mé patnáctileté já by dokázalo něco takového ocenit. Ovšem největším šokem pro mě představovalo to, čím mě kniha rozplakala: morče Ovsík, respektive "Ovsík z papírové maše", který mě spolehlivě rozplakal, kdykoliv to slovní spojení autorka použila. Částečně je to asi tím, že pro mě má tahle symbolika osobní význam, ale jsem přesvědčená, že každý si v knize najde svoji symboliku, která ho možná rozpláče stejně jako mě.

Tahle knížka mě rozplakala, dostala, ohromila. Nevím, jak ji hodnotit. Nebyla ani zdaleka perfektní, ale byla přesně tím, co jsem potřebovala. Byla zároveň příčinou mého neštěstí i mojí útěchou. A byla na mě příliš dobrá.

Celkové hodnocení: 5/5

Za recenzní e-knihu děkuji KNIHCENTRUM.cz.

Komentáře (0)