Klasika, která neumí zestárnout

recenze

První setkání s Karlem Čapkem a fragmentem jeho vynikajícího díla proběhlo ve školních lavicích u mnohokrát použité čítanky pro bůh ví jaký ročník. Autoři vyrvali jednu z jeho povídek a zasadili ji do učenice, abychom ji my, nastávající pubescenti, mohli nedokonale číst před zbytkem třídy. Takové setkání pak v každém ročníku ještě několikrát proběhlo.

Po pravdě řečeno, tyto zážitky mě nějak v dalším studiu Čapkova díla nemotivovaly. Vlastně jsem jen věděla, že Čapek měl pěkného psa a problém s jeho focením. Inteligentní humor mezi jeho řádky jsem v té době objevit nedokázala.

Ta magická chvíle přišla o několik let později, kdy jsem věděla, že literatura není jen má záliba, ale i vášeň a v rámci povinné četby k maturitě se mi do rukou dostaly další jeho báječné knihy. Jedna z nich byly právě výtečné Povídky z jedné kapsy a drobná vyprávění z meziválečné Prahy mě pohltila.

Povídka Modré chryzantémy o marném hledání vzácné rostliny ve stopách bláznivé Kláry mě dokáže stále rozesmát, povídka o nešťastné Helence z pošty zase rozesmutnit. Každý z příběhů je výjimečný a nese autorovo stále aktuální poselství.

Totiž, že lidská povaha není jen černá a bílá. A život nemusíme brát vždy jen vážně.

První část knihy předkládá jednotlivá vyprávění z různých pražských zákoutí, druhá část je dlouhým rozhovorem známých a sousedů nejen o zločinech, ale i o vlastních životech.

Karel Čapek je stále aktuálním autorem a tomu, kdo dokáže pochopit jeho jemný humor, škodolibou nadsázku i smutná zamyšlení, dokáže i dnes přichystat ve svých knihách nejedno milé překvapení, v podobě nečekané myšlenky.

A za to Vám, pane Čapku, ze srdce děkuji.

Komentáře (0)