Když úsměv zamrzne

recenze

Titanic je stále i v dnešní době pojem a dodnes platí jako synonymum luxusu, překonání své doby, lakoty a marnosti. I když Titanic ve své době předpisům námořní dopravy stačil a dokonce je i vybaveností překonával, byly tyto předpisy děravé jako později v dubnu 1912 jeho trup, když šel pomalu ke dnu i s nedobrovolnými potápěči do hlubin ledového oceánu.

Ale nepředbíhejme...

Díky Jamesi Cameronovi moc dobře víme, jak to bylo. Společenská smetánka, luxusní interiér a třetí třída, kterou nikdo neměl rád, ale cestovali tam pěkní chlapi a šlo se tam sejít večer zatrsat. Potápění bylo vlastně romantické a celkově má celá událost nádech tajemna. Titanic, to byla loď, kde se něco dělo od začátku do konce.

A přesně tato tvrzení Vám výtečné a nadčasové dílo Miloše Hubáčka vyvrátí a to mnohonásobně. Pro mě osobně je kniha trochu osud, četla jsem ji jako dospívající mnohokrát, ale nikdy ne popořadě a některé kapitoly jsem úmyslně vynechávala. Zajímala mě hlavně svědectví o potopení, objevení Titaniku a pak jen výňatky některých kapitol. Teprve nyní jsem usoudila, že skončil čas her a je načase přečíst tuto knihu od začátku do konce. A udělala jsem dobře.

Protože při čtení mě mrazilo do morku kostí při popisu scén nástupu do člunů, mrznutí na člunech samotných a letargie po záchraně na Carpathii. Neubránila jsem se myšlenkovému klišé, co bych dělala já, kdybych se ocitla se svým milovaným protějškem na palubě té mnohatísícitunové potvory a klesala ke dnu a snadno jsem si vybrala utonutí, i když to zdaleka nebylo tehdy tak jednoduché. Jenže takovému přemýšlení, ve smyslu co já kdybych kdesi tam, se jednoduše neubráníte.

Příběh Titaniku a lidí na něm, ať se zachránili nebo, jako většina, ne, má stále svůj půvab a i po více než 100 letech stále vzrušuje. Synonymum luxusu a rozmazlování, obří parník, výkvět techniky a zázrak na moři, chválený a pozvedávaný a na své panenské plavbě klesne ke dnu jako kámen ani punc nepotopitelnosti jej nad vodou neudržel. Nadité prkenice najednou nebyly nejbohatším mužům světa nic platné a náhle se ocitli na stejné úrovni jako poslední topič na lodi. Čekala je smrt v ledových vodách uprostřed nicoty.

Agónii potápění dokázal autor vykreslit velice věrně a já si v průběhu četby konečně uvědomila celou tíhu hrůzy a zoufalství na obou stranách hranice života. Bezmoc zachráněných žen, jejichž muži jim zmizeli z očí, života, ale nikdy ne ze srdce. Lidé stále stojící na klesající palubě a poslední plamének naděje jim mizí spolu s jejich blízkými bez jediného příslibu jejich záchrany. Chlad, který jim pomalu pronikal do těla. To vše byla cena za nezodpovědnost odpovědných a alibismus příslušných míst.

Příliš vysoká cena, kterou ale bylo nutné zaplatit za záchranu životů v dalších letech. Americké i britské vyšetřování odhalilo alarmující množství chyb a děr v zákonech. Ty se podařilo významně zaplnit a odstranit a nakonec se na tragédii dá nahlížet jako velkou tlustou čáru za obdobím nezodpovědnosti a prospěchářství.

Kéž by...

I tak je tragédie Titaniku velkým milníkem historie mořeplavby a dílo Miloše Hubáčka ji věrně popisuje. O této lodi bylo vydáno mnoho knih, ale jedině Hubáček podává ucelené svědectví tragédie bez patosu a zbytečných soudů. Drží se faktů, předkládá věci tak, jak se staly a nesoudí. Už není koho. Ani tenkrát už nebylo.

Tenkrát mnohým nezamrznul jen úsměv, investice či krev v žilách. Skončila tím jedna krásná éra lakovaného dřeva, livrejovaného služebnictva a lesklého křišťálu v přepychových jídelnách. Titanic dělí jedno období na předtím a potom.

A právě tato kniha Vás do těchto časů na chvíli vrátí se všemi jejími slastmi i důsledky. Tak neváhejte. A navíc, pokud do letošní čtenářské výzvy, kterou právě letos zodpovědně nestíhám, hledáte knihu s tématikou moře, tahle kniha Vám tam bez problému zapadne. A to se taky počítá.

Komentáře (0)