Když Smrt vypráví

recenze

Markus Zusak se rozhodl sepsat Zlodějku knih z vyprávění jeho rodičů, kteří zažili na vlastní kůži nacistické Německo. Zusak ovšem téma nacistického Německa pojal po svém a rozhodl se, že nenechá vyprávět lidi, ale tu, jež viděla vše nejlíp – Smrt. Smrt již na začátku celé knihy varuje, že není násilnicí, ale jen vyústěním. A také uvádí na pravou míru představivost lidské rasy – Smrt si totiž na sebe bere černý hábit, jen tehdy, když je opravdu zima.

Poprvé Smrt potkala Liesel Memingerovou ve vlaku, který jel do Mnichova. Jeli za novou rodinou, ale dojela tam sama. Bylo jí devět a viděla umírat bratra. Smrt si ho vzala. Kousek od Mnichova, v Molchingu, na ni již čekali pěstouni – Rosa a Hans Hubermannovi. Hans byl harmonikář, který přežil první válku. A o Rose se snad dá říct jen jediné – milovala slovo Saumensch. Na pohřbu svého bratra získala Liesel svou první knihu – Hrobařovu rukověť. Problém byl však v tom, že neuměla číst. Tohle všechno se stalo ještě před válkou.

Liesel začne chodit v Molchingu do školy. A tam také potká Rudyho Steinera, kluka s citrónovými vlasy, který naučí Liesel hrát fotbal. Je to osoba, která vám vykouzlí úsměv na tváři vždy, když se s ním setkáte. Kamarád, co plave proti proudu.
Když malá Zlodějka knih trpí nočními můrami, sedává Hans Hubermann vedle její postele a utěšuje ji. Liesel má touhu přečíst knihu, kterou „ukradla“ (ona to vlastně žádná krádež nebyla) na bratrově pohřbu. Hans začne postupně učit Zlodějku knih číst. Jakmile se to naučí, stanou se knihy tou nejcennější věcí, kterou má. Dokud nepřijde na scénu Max.

Max – oči bažinaté a vlasy jako peří. Mladý boxer, co se ve spánku snaží přeprat Führera. Jednoho dne zaklepe na dveře Hubermannových. Hans totiž dluží jeho otci jednu malou službičku. Ještě dvě pro vás důležité informace – je to Žid a válka začala. Hans, jako muž slova, slib dodrží a schová Maxe ve sklepě, kde spolu s Liesel čtou. Válka je v plném proudu a Führer už neválčí jen slovy.

Zlodějku knih jsem četla na dvě etapy. Ta první byla do příchodu Maxe – musela jsem se nutit ji číst. Ovšem jakmile přišel, nedala jsem knihu z ruky. V knize je popsán silný příběh, ale kdyby nebyl popsán na 526 stranách, byl by ještě silnější. I tak můžu Zlodějku knih označit za silnou knihu plnou přátelství i smrti. Sami zjistíte, že i Smrt může mít srdce.

Komentáře (0)