Když se povídky povedou...

recenze

Desátého prosince (2015) / Thanyss (183 views)
Když se povídky povedou...
Ne každý z nás má náladu a čas číst sáhodlouhé prózy a koneckonců i ostřílený knihomol sem tam rád sáhne po něčem kratším. Druhá varianta je i můj případ a v takové chvíli jsem ráda, když se mi do rukou dostane nějaký pěkný soubor povídek. Pestrá řada je pro mě většinou jasnou volbou, a když tentokrát nakladatelství sáhlo po povídkovém souboru George Saunderse, nebylo o čem přemýšlet.

Desátého prosince nám servíruje deset krátkých příběhů s různým záběrem, hrdiny či antihrdiny, ze současnosti nebo blízké budoucnosti. Jak je libo, i náročný literární labužník by si zde měl najít sousto, jež mu zachutná. I přes omezující rozsah povídek se dokáže autor vždy dostat až na dřeň věci, využívá do poslední kapky svůj pozorovatelský talent a svým nezaměnitelným a originálním způsobem nám předkládá neduhy dnešní doby i vady lidského charakteru.

Nemá cenu zabíhat zde do podrobností každé z povídek, to bych se rozepisovala zbytečně moc. Co mě však překvapilo, byla síla, kterou dokázal autor vetkat do každé své povídky a je úplně jedno, jestli se jednalo o tu nejdelší nebo jen o mikroidní příběh s rozsahem dvou stran. I do tak malého prostoru dokáže pan Saunders vměstnat neskutečné množství emocí a s použitím minima slov vykreslit téměř celý život jedince. Kdo tohle dokáže?

Takže ať už se budete spolu s malým klukem rozhodovat, zda zachránit sousedovic dceru před znásilněním, i když jste sami doma a poblíž není žádný dospělý, nebo se jako vězeň používaný k vědeckým pokusům budete rozhodovat, kdo z dalších pokusných subjektů má dostat volnou jízdu na depresivní horské dráze, anebo budete čelit morálnímu dilema, zda je v pořádku, aby si chudé dívky z ekonomicky zaostalých zemí přivydělávaly tím, že ze sebe učiní živé dekorace na zahradách bohatých, je jisté, že vždy vás čeká více než zajímavý výlet.

Desátého prosince je krásné čtení s nevšedním podáním i použitým jazykem. Každá povídka je stylem mírně odlišná od té předchozí, přesto vás nenechají na pochybách, že je psal stejný člověk. Dostane se vám příjemného literárního zážitku spolu se spoustou námětů k přemýšlení. Přesto se knížka čte podivuhodně lehce, stránky uplývají jedna za druhou a než se nadějete, jste na konci. Na druhou stranu neočekávejte srdcervoucí dramata ani akční scény hodné Hollywoodu. Pro mě to ovšem není na škodu, pokud budu prahnout po krvi, sáhnu po něčem jiném. Tentokrát jsem chtěla relaxaci a špetku toho zamyšlení. Obojího se mi dostalo vrchovatě a ještě něčeho navíc.

Ve výsledku se jedná o velmi povedený soubor, což se zrovna u povídek ne vždy povede. George Saunders se s tím však vypořádal s grácií.

--- Jaká je smrt?
Na krátký okamžik vás nic neudrží.
Vyletěl jsem stropem ven.
Vznášel jsem se nad střechou a shlížel dolů. Rogan si pode mnou v zrcadle prohlížel tetování na krku. Keith v trenkách cvičil výpady. Viděl jsem Neda Rileyho, B. Tropera, Gaila Orleye, Stefana DeWitta, samé vrahy a mizerné chlapy. Všechny jsem je však v ten okamžik viděl jinak. Pánbůh jim do kolébky nadělil odpovědnost za to, že z nich vyrostou naprostí zmetci. Vybrali si to? Můžou snad za to, jak se vyloupli na svět? Jen si je představte celé od placenty a od krve – toužili snad v tu chvíli, aby z nich vyrostli škůdci, temné síly a zabijáci? V tom prvním posvátném okamžiku nadechnutí a uvědomění (maličkaté ručičky se zatínají a otevírají) bylo jejich největší nadějí, že připraví (pistolí, nožem nebo cihlou) nevinnou rodinu o příbuzného? Ne. A přesto v nich jejich pokřivené osudy dřímaly už tehdy, semínka čekající na vodu a světlo, aby z nich vyrostly ty nejagresivnější, nejjedovatější rostliny. ---

Komentáře (0)

kniha Desátého prosince recenze