"Když se nepoučíme z historie, jsme odsouzeni k tomu ji opakovat."

recenze

Dcery dvouhlavého draka: příběh „ženy pro útěchu“ (2021) / insta.kniha
"Když se nepoučíme z historie, jsme odsouzeni k tomu ji opakovat."
PRO VŠECHNY ŽENY DONUCENÉ STÁT SE ŽENAMI PRO ÚTĚCHU ...

Co lidé dělají lidem ..

Díky mé zvědavosti jsem se po hlavě vrhla do této knihy. Snažím se těmto tématům a celkově knihám o válce vyhýbat o to víc jsem teď ráda, že jsem vyšla z pomyslné komfortní zóny a přečetla si příběh "Ženy pro útěchu".

Jak samotná anotace napoví, tak je Anna adoptovaná. Líbil se mi leč krátký pohled toho, jak "můžou" vnímat děti svoji adoptivní a biologickou rodinu.
To, že ne každý koutek, každá část v celé zemi je čistá, dokonale upravená, už všichni víme. O to víc jsem ráda, že je na to poukázáno i v knihách. Ani v Koreji tomu není jinak, opět nám to otevře oči, protože tu "pravou" kulturu poznáme právě díky těmto "zákoutím", cestičkám, které jsou schované a musíme se vydat až za "hradby" centra.

Autor odhaluje strašlivou kapitolu lidských dějin, kapitolu, o které jsem doposud věděla jen velmi málo. Poutavým způsobem vysvětluje historii Koreje ve druhé světové válce a v její nejdůležitější fázi po ní.
Zcela šokovaná jsem si v této knize přečetla životní příběh Hong Čehi, která byla jako mladá dívka nucena spolu se svou sestrou sloužit japonským vojákům a důstojníkům jako takzvaná "utěšitelka", což samozřejmě nebylo nic jiného, než nucená prostituce. Měly by mladé dívky a ženy utěšovat muže? Kdo prosím utěšoval utěšitelky? Muselo to být strašné, čím si ty ženy musely projít.

Díky vypravování (ich-formou) příběhu, jsem vše dokázala dobře sledovat a byla jsem tímto příběhem okouzlena, ale především zasažena. Hluboce na mě zapůsobila síla této ženy, která toho tolik zažila, i když jako fiktivní člověk.
Všechny postavy, byly tak reálně popsané, že jsem věřila všemu, co je potkalo. Věruhodné byly i popisy míst, místností, čtenář si je dokáže představit, i když v tomto příběhu, jsem se snažila vše co nejméně představovat.
Díky krátkým kapitolám a stylu psaní autora, jsem měla knihu za pár dní přečtenou, ale je pravda, že jsem si i tak dávala "pauzy" na zrealizování toho, co jsem přečetla.

Konec příběhu jsem si nesmírně užila a doufala jen v to nejlepší. Při posledním odstavci jsem díky slzám, které se mi draly z očí pomalu ani na slova neviděla.

Jedinečný, dojemný příběh o historii, na kterou by se nemělo zapomínat.

"Když se nepoučíme z historie, jsme odsouzeni k tomu ji opakovat."
George Santayana

Osobně tuto knihu nepovažuji za snadnou, ale mohu ji doporučit každému, kdo se chce dozvědět trochu více, co je shrnuto do naprosto dojemného příběhu – o utěšitelkách.

Komentáře (0)

kniha Dcery dvouhlavého draka: příběh „ženy pro útěchu“ recenze