Když revoluce, tak sametová! Jenže...

recenze

Deník – řekněte jim, že sametová (2010) / ZdivocelaReny (561 views)
Když revoluce, tak sametová! Jenže...
Martin Mejstřík, jedna z vůdčích studentských osobností listopadu 1989 a pozdější český politik, v roce 2010 napsal knihu Deník – řekněte jim, že sametová. Jak se na první pohled nabízí, knížka vypraví o sametové revoluci. Jenže – a to je důležité, rozhodně ne jen o ní.

„Najdete zde téměř všechno o autorovi, velmi mnoho o studentských aktivitách před listopadem 1989 a nemálo věcí o sobě samých,“ dočtete se v anotaci. Když jsem toto motto na zadní straně knihy viděla poprvé, zdálo se mi přinejmenším nadsazené. Téměř všechno o autorovi – dobrá, velmi mnoho o studentských aktivitách – s tím se počítá, ale nemálo věcí o sobě samých? To už je trošku nadnesené, ne? Jenže – mýlila jsem se. Jenom mi trvalo téměř rok, než jsem na to přišla.

Ano – musím to přiznat, či snad dokonce vyzdvihnout – knížka se mi dostala do rukou v prosinci 2012 a jejího konce jsem se dobrala rovněž v prosinci – jenže – následujícího roku. Ale i přes to, jak dlouhou dobu jsem se nad příběhem Martina Mejstříka strávila – pochopitelně, až s několika měsíčními pauzami, nakonec jsem byla moc ráda, že jsem došla ke konci – a rozhodně ne proto, abych si „oddychla, že to mám za sebou“ – naopak. Byla jsem nadšená z toho sdělení zástupce jedné generace, generace narozené v uvolňující se atmosféře šedesátých let, dospívajících uprostřed normalizace, tedy generace, která stála u oné slavné opěvované sametové revoluce. U něžné revolúcie. At the velvet revolution… Ta zpověď byla nesmírně zajímavá, k zamyšlení a měla úžasně neopakovatelnou atmosféru. A ano, zjistila jsem díky ní nemálo věcí o sobě samé.

Takže v čem tkví tajemství Mejstříkovi výpovědi?
Jako první mne napadá – v upřímnosti. Samozřejmě, Martina Mejstříka znám pouze coby vypravěče této knihy – mladého studenta s vlastními názory, které se ne vždy shodují s panujícím režimem, původně kluka, co chtěl být učitelem, ale osud ho zavál na DAMU a snad právě i díky společenství, které se kolem akademie múzických umění vytváří a je pochopitelně trochu mimo hlavní proud, se z něj nakonec stala jedna z vůdčích osobností 17. listopadu 1989. Aniž by s tím – a zejména důsledkem této události, vlastně vůbec dopředu počítal…
Nepamatuji si ho coby senátora. Když se jím stal, bylo mi pět. Když ve funkci skončil, jedenáct. Politika mi opravdu nic neříkala.
A jak už z toho vyplývá, nemohu si pochopitelně pamatovat ani dobu sametové revoluce.
Takže, mohu soudit upřímnost? Podle vzpomínek a zkušeností či snad faktů asi ne, ale podle srdce říkám ano – Martin byl v knížce upřímný. A to včetně zpětného pohledu na revoluci. Rozhodně to není pohled nekritický, chvalozpěvný. Spíše naopak. Přiznává, že to, v co TO vyústilo, si TI studenti na Národní tehdy vůbec nepředstavovali, a když už to k TOMU viditelně spělo, představovali si to docela jinak. Jenže politika je politika a dějiny holt nezastavíš.

„Že revoluce? Řekněte těm mladejm, že sametová!
A bylo po revoluci.“


No – a co dál? Myslím, že knížce určitě prospělo, že k samotnému roku 1989 se dostáváme v podstatě až v závěrečné části, na stránce 250 a to v knížce, která čítá stran zhruba tři sta padesát. Akorát musí člověk - čte-li knihu s cílem dozvědět se něco o revoluci, vytrvat.
Takže o čem je těch 249 stránek předtím? O mládí a touhách, snech, ideálech i víře – ano, vážně, autor je hluboce věřící, studentských aktivitách – těch legálních, ale i takových, co byly režimu proti srsti, o skvělých setkáních pražských hippies na Karlově mostě, o Lennonově zdi, o studentském časopise Kavárna A.F.F.A., o realitě vojenské katedry, o Divadelní pouti ale třeba i fungování SSM. Pochopitelně, je to kniha o Martinu Mejstříkovi. A tohle všechno a ještě mnohem víc je Martin Mejstřík. Zástupce jedné generace…

Trvalo mi celý rok, než jsem to všechno dokázala vstřebat a pochopit. Kniha byla nesmírně členitá, složitá, poskládaná z přemíry různorodých vzpomínek a informací, převážně formou deníkových zápisků, novinových článků a nespočtu fotografií. To i její nezvyklá grafická úprava je nejspíš na jedno přečtení prostě moc. Občas jsem ji odložila, neměla jsem sílu číst dál. Ale pak, třeba za dva měsíce, jsem měla znovu chuť ponořit se do té prazvláštní a poutavé atmosféry Československa osmdesátých let z pohledu mládí.

Myslím, že zejména pro generaci, do které patřím i já - pro tu polistopadovou, je kniha opravdu zajímavým pohledem na v součastnosti nejspíš nejopěvovanější část našich novodobých dějin. Není totiž vůbec černobílý.

Slovo závěrem? Neřeknu vám: neodkládejte knihu po prvním závanu faktu, že vás to přestává bavit. Ale ano, odložte ji. Třeba i na měsíc, dva tři. Je se k ní nezapomeňte vrátit. Klidně dvakrát, třikrát…
A třeba pak najdete nejen téměř všechno o autorovi, velmi mnoho o studentských aktivitách před listopadem 1989, ale možná i nemálo věcí o sobě samých.
Mě se to přihodilo.
Rozhodně to stálo za to!

Komentáře (0)

kniha Deník – řekněte jim, že sametová recenze