Když minulost zabíjí

recenze

Úkryt ve Villette (2013) 4 z 5

/ Thanyss

Píše se rok 1956, pro partu horníků je to jen další pracovní den. Bohužel netuší, že dnešek je tím posledním dnem, kdy sfárají do dolu. Krátce po začátku směny otřese zemí výbuch důlního plynu a ve smrtících plamenech a dusivých zplodinách nalezne smrt 162 mužů, těla některých se nikdy nenajdou.

Za katastrofu není nikdo hnán k zodpovědnosti, obviněné vedení společnosti vyvázne bez trestu, jelikož neexistují důkazy o tom, že by někdo pochybil. Informace o tom, že dělníci několik dní předtím poukazovali na výskyt nebezpečného důlního plynu, nejsou ničím podloženy. Nikdo z vyšetřovatelů ovšem v té době netuší, že v dole ve skutečnosti zemřelo o jednoho člověka méně. Mladému Pistimu zachránil život pozdní příchod na směnu. Přesto se však po něm slehla zem.

Přeskočíme několik dlouhých let a ocitáme se v roce 1994, v přístavu belgického městečka Vilette probíhá překládka natěžené švédské rudy z dopravní lodě na přistavené vagony. Když však jeden z dělníků zahlédne, jak se z lopaty spolu s černou surovinou řítí i něco jiného, co nebezpečně připomíná lidské tělo, okamžitě zastavuje vykládku a jde se na místo přesvědčit. Ze dna vagonu na něho nevesele ukazuje bílá nehybná paže. Vypadá to, že Jerome jen tak domů nepůjde.

Na místo nálezu je přivolána vyšetřující soudkyně Martine Poirotová a začíná se pomalu rozjíždět vyšetřování. Celkem rychle se podaří zjistit, že zavražděný je mladý novinář jménem Lenormand, v jehož ruce je nalezen útržek švédských novin. Kdo je schopen vraždit pro kousek novin? A protože jeden mrtvý je málo, za pár dní je uprostřed bílého dne zastřelena starostka švédského městečka Hammaras a to přímo na rušném náměstí. Vyšetřování se začíná komplikovat, stopy vedou do Skandinávie, vyšetřující soudkyni začíná být vyhrožováno fyzickou likvidací a navíc se ukáže, že ve firmě Berger Rebar, kde byla vykládána natěžená ruda s nepatřičným přidaným nákladem, úplně vše nesedí, tak jak má. Skrývá snad šéf společnosti, bývalý seriálový herec, něco jiného kromě machinací s dotacemi z evropské unie? A co mají znamenat objevené důkazy, poukazující na staré důlní neštěstí? Vypadá to, že dlouho pohřbená minulost se dostává na denní světlo a bere si životy těch, kteří ji vyrušili z jejího spánku.

Úkryt ve Vilette je dobře napsaná a promyšlená detektivka, i když postrádá tu mrazivou atmosféru klasických severských krimi. Což není míněno jako minus, rozhodně ne. Autorka vymyslela řádně zamotané klubko, kde se budete chytat jednotlivých nití a v momentě, kdy si už budete myslet, že jste tomu přišli na kloub, zjistíte, že jste vytáhli jen uvolněnou část celku a pravda se vám dále skrývá někde hluboko v tom chuchvalci. Minulost se mísí se současností, dávno promlčené zločiny jsou překrývány zločiny novými a Martine Poirotová bude mít plné ruce práce, aby vyřešila vraždy a přitom si zachovala svůj vlastní život.

V knize se najdou i místa, kdy si autorka vypomohla několika nápadnými náhodami, nicméně v celkovém kontextu to zase tolik neruší a nutno podotknout, že jsou to situace nenásilné a nepříliš šroubované. Díkybohu a budiž odpuštěno. Kniha tak rozhodně stojí za přečtení.

---„Síň oběšenců,“ zašeptala Nunzia Paoliniová, jako by jí četla myšlenky, „tak se tomu říkalo. Tohle je šatna horníků. Šaty se vytahovaly ke stropu, aby zůstaly v suchu a nic se jim nestalo. A to oblečení tam nahoře visí od sedmého srpna 1956. Patřilo mužům, kteří se ten den v dole udusili nebo uhořeli.“
Annick zamrkala.
„Chcete říct, že od té doby se v šatně nikdo nepřevlékal?“ zeptala se.
„Přesně tak,“ přisvědčila Nunzia Paoliniová, „kromě záchranářů a důlních inženýrů, kteří do dolu po katastrofě sfárali.“---