KDYŽ MI NECHÁŠ MINULOST, VEZMU SI I PŘÍTOMNOST. ALE BUDOUCNOST VÁŽNĚ NECHCI

recenze

Strašně jsem se bála, jak bude kniha (respektive příběh samotný) uchopen(a). Strašně jsem se bála, aby to nebylo moc emocionálně náročné a bylo … bylo to skvělé. Příběh dvou sester – dvojčátek – Perly a Staši, které skončí jako „pokusní králíci“ v rukou „strýčka“ Mengeleho, kdy jednotlivé kapitoly ukazují jak pohled Perly na život v Osvětimi, tak i pohled Staši na stejnou věc. Budu upřímná – nikdy, kde vystupuje dvojice – dva hlavní hrdinové (a týká se to i sportu), nedokážu být objektivní a říci si „dneska nefandím nikomu“ – pokaždé mám oblíbence … V případě knížky Affinity Konar je to pro mě Perla. Je to Perla, protože za:

A) je mi její tichost, přemýšlivost a síla strašně sympatická a něčím hodně blízká

B) není naivní – chápe věci takové, jaké jsou (ale každý máme jiný způsob „jak přežít“) a i když si prošla peklem, ztratila své nejbližší, dětství a to nejcennější, co může člověk mít – svoji duši, ale přesto přese všechno – znovu našla svoji duši, vzpomínky a svého „Někdo“.

C) její postava je pro mne mnohem více propracovaná – krásně zvolené myšlenky

D) miluji její „akt odpuštění“

Oproti tomu Staša - ze začátku mi Staša byla strašně, nechci napsat, že nesympatická, ale spíš mě rozčilovala pro svoji naivitu (??), tak mi trvalo delší dobu, než jsem se s ní nějak skamarádila a přijala ji … a pak jsem pochopila – taková malá superhrdinka, která věří v to, že se stala nesmrtelnou, touží po pomstě, urazí velký kus cesty na jejímž pomyslném konci najde život. Ale i přesto – Stašo, promiň mi to – více se ztotožňuji s Perlou.


Další přiznání – nejsem fanoušek čehokoli, co se týká 2. světové války. Důvod je jednoduchý – je to pro mě natolik silné téma, že se s ním nedokážu srovnat a zpracovat ho. Jak se může nějaký člověk takhle nelidsky chovat k dalšímu člověku a natož potom k dětem?? Jakého dalšího zla a nechutností je lidský druh ještě schopen?? To jsou otázky, které mě pronásledují celým tématem 2. světové války a stejné otázky mi v hlavě vyskakovaly, když jsem četla tuhle nádhernou knížku. Stále jsem se děsila, kdy ji znechuceně odložím a budu nadávat nad nechutnostmi, které se tam popisují. Ale Affinity Konar mě vyvedla z omylu. Nic takového tam nenajdete. A to je možná ještě horší. Ptáte se proč? Protože nevyřčená hrůza je mnohem horší než hrůza popsaná. Nevyřčená hrůza je hrůza, kterou si samy začnete představovat a doplňovat. Myslím, že tohle Affinity zvádla skvěle. Nechává čtenáři prostor si všechno domyslet. Vcítit se do postav, které ten příběh žijí. Cítit tu beznaděj, kterou dokázali přetavit v běžný život, jinak by se z toho museli zbláznit. Je lepší krást. Je lepší snít o pomstě. Je lepší se zamilovat v pekle. Je lepší smát se, dělat si naschvály a učit se. Tohle všechno je lepší než se zastavit a myslet na to, kde jste a co se kolem vás a hlavně vám samotným děje. Sice přestanete věřit, ale začnete věřit v něco jiného. Každý v něco věří a ten, kdo ztratí jakoukoli víru, je ztracen …


Jen okrajově bych chtěla zmínit postavy doktorky Miri a Otce dvojčat Zviho, kteří pro mě byli naprosto neskuteční hrdinové, a já chci věřit, že tyto postavy vycházejí ze skutečných lidí, kteří i v tom pekle dokázali něco hezkého … Já vlastně ani nemám sílu o tom psát, protože nechci povolit uzdu své představivosti, která už takhle dokáže neuvěřitelné věci, ale podle mě, i takovéhle malé věci se počítají a kdokoli je za jejich činy odsoudil, tak by si měl uvědomit, co všechno oni museli obětovat …


„Akt odpuštění mi nevrátil rodinu, nezbavil mě bolesti, neopustil moje noční můry. Nebyl to nový začátek. A ani v nejmenším to nebyl konec. Moje odpuštění bylo neustálé opakování, ujišťování se, že jsem stále naživu, byl to důkaz, že jejich experimenty, čísla, vzorky, to všechno že bylo k ničemu – já vydržela, živoucí hold jejich špatnému odhadu, co všechno může takové děvčátko přestát. Moje odpuštění byl nejnázornější důkaz, že se jim nepovedlo mě vyhladit.“

Komentáře (0)