Když dva emigranti tráví Noc v Lisabonu

recenze

Noc v Lisabonu má úplně dokonalý začátek, který okamžitě zaujme. Od první stránky čtenář ví, že má před sebou neobyčejný příběh plný otázek, na které se prostě dozvědět odpověď. To Remarque napsal naprosto dokonale, okamžitě si zajistil pozornost čtenáře. Nejen, že se hlavní hrdina ocitl v hodně špatné situaci, kdy potřebuje se svou ženou na loď odplouvající do Ameriky, ale navíc prohrál většinu jejich peněz. V tu chvíli k němu přichází tajemný cizinec, který ony kýžené jízdenky má - a co víc, i platný pas a vízum. A chce za to jen jednu noc, aby jeho příběh mohl být vyslechnut a uchován.

Josef Schwarz vypráví svůj příběh, protože ví, že si ho nebude navždy a nezkresleně pamatovat. Proto ho musí říct někomu dalšímu. Příběh o tom, jak uprchl z koncentračního tábora v Německu, do kterého ho nechal zavřít bratr jeho ženy, Georg. O tom, jak čirou náhodou dostal pas od jistého jiného Schwarze a stal se jím. O svém životě emigranta, kdy těsně před začátkem války riskoval, aby se dostal zpátky do Německa za svou ženou Helenou. A jejich společnou cestu, útěk před nacisty, před policisty, před Heleniným bratrem, nemocí, před vlastní identitou, hon za platným pasem a vízem. Hon za zemí zaslíbenou - Amerikou.

Kniha je psaná v rámcové kompozici - vypravěčem je Schwarzův jmenovec Josef, který popisuje své setkání s ním, ale otěže příběhu přebírá právě Baumann - Schwarz, aby mu mohl vyprávět svůj příběh. Takže kromě klasických uvozovek je v knize opravdu hodně těch vložených. To bylo jediné, co mi na knize vadilo - že ne vždycky to bylo opravdu dodržené, a tak dost přímé řeči v přímé řeči Josefa Schwarze bylo napsáno s klasickými uvozovkami. Ale je pochopitelné, že se to nedá vždy uhlídat, obzvlášť u takovéhoto příběhu. I tak jsem si těchto chyb ale často všímala.

Příběh Josefa Baumanna/Schwarze je protkaný filosofickými úvahami o životě, v klasickém remarquovském stylu. Už jsem četla od něj dvě podobné knihy, kdy to probíhá asi takhle - hlavní hrdina si najde ženu a pak spolu filosofují o životě, nejlépe nazí, v posteli a se sklenicí vína :D Už jsem si toho všimla dřív, u Nebe nezná vyvolených a pak u Čas žít, čas umírat. Stejně tak je zde spoustu štěstí, náhod, a lidí, kteří hrdinovi pomohou.

Konec je stejně remarquovský. Hořkosladký. Hrdina nakonec skutečně dostane víza, ale štěstí mu to nepřinese.

Hodnocení: 80%

Komentáře (0)