Kdo nechlastá s námi, chlastá proti nám

recenze

Dívka ve vlaku (2015) 3 z 5

/ Thanyss

Thrillerů není nikdy dost. Jeden si vždycky rád přečte, že v životě by mohlo být mnohem hůř, přičemž si na konci úlevně oddychne, že tentokrát se to netýkalo zrovna jeho. Škodolibí lidé říkají, že cizí neštěstí potěší. Můžeme být rádi, pokud nás takové neštěstí vzrušuje jen v těch knihách.

Rachel je ukázkový příklad ztracené existence. Přišla o manžela, o práci, plácá se od ničeho k ničemu a své dny tráví cestováním vlakem do Londýna a zpět do svého bydliště. Už pěkných pár let tato kdysi pěkná, svěží a aktivní žena, utápí své deprese v alkoholu. A aby ten její svět nebyl nadobro pustý a prázdný, v duchu si střádá imaginární život manželské dvojice, kterou pozoruje z okna vlaku při svých bezúčelných cestách. Jess a Jason jsou dokonalí. Milují se. Mají báječný život. Mají vše, co Rachel nemá a po čem tak bytostně touží. Jednoho dne se však na slunném nebi ukáže temný mrak. Jess zmizí. Pro Rachel se tak její sen začíná nelítostně trhat a všemu navzdory ji do svých tenat začne chytat realita.

Kniha je vyprávěna z úhlu několika vypravěčů, přičemž prim hraje téměř vždy nalitá Rachel, jejímž alkoholem prosáklý mozek dostane geniální nápad a rozhodne se, že pomůže dokázat nevinu manžela, který je samozřejmě ihned hlavním podezřelým. I když ho zná jen z cest osobním vlakem, nikdy s ním nemluvila a jeho skutečné jméno se dozvídá až z novin. Absurdní, šílené a skoro za vlasy přitažené.

Tempo je celkem slušné, hlavní děj se poměrně hezky zamotává a postavy jsou dobře vykreslené. Má to vcelku spád, ale bohužel zhruba tak od poloviny už jsem tušila, jak to celé bylo a kdo je skutečným viníkem, a proto mi následné neshody, které mají čtenáře svést na špatnou cestu a co nejvíce ho zmást, už přišly místy nadbytečné a poněkud kazily výsledný dojem. Navíc mi první polovina přišla, jako by si tak trochu hrála na Zmizelou a přitom se urputně snažila tvářit, že to tak není.

Na druhou stranu je Dívka ve vlaku skvělou sondou do světa alkoholika a celkem syrově ukazuje, kam může lidská bytost klesnout, když hledá útěchu na dně lahve. Výpadky paměti, kdy si druhý den nejste schopni vzpomenout, co jste kde proboha vyváděli, nevysvětlitelné modřiny po celém těle od toho, jak jste sebou sekli kdesi na chodníku, následné výčitky a omluvy za to, co si ani nepamatujete. Odtržení od reality v momentě, kdy vám někdo jiný vypráví část vašeho života a vy nejste schopni si ho spojit sami se sebou, protože na tom místě máte jednoduše černou díru.

Tohle netradiční podání jedné z hlavních postav posouvá knihu o příčku výše, i když děj samotný se postupně stává předvídatelným a finále pro mě nakonec nevyznělo tak dramaticky a překvapivě, jak by mohlo. I tak se ale jedná o příběh, který se drží nad mým pomyslným průměrem, a nemyslím si, že by mi časem zapadl mezi šedou bezbřehou masu nemastných neslaných rádoby thrillerů. Koneckonců jsem knížku bez velkých obtíží přelouskala za jediný den a ani jednou mě nepřepadla potřeba ji odložit. A to už samo o sobě o něčem svědčí.

--- Jedna straka pro smutek je, druhá pro radost, třetí dívku znamená. Třetí dívku znamená. Na té třetí jsem se zasekla, prostě se nedokážu hnout z místa. Hlava mi bobtná zvuky, ústa mám plná krve. Třetí dívku znamená. A já ty straky slyším, chechtají se, vysmívají se mi chraplavým skřehotáním. ---