Kdo je Muž bez tváře?

recenze

Muž bez tváře (2021) / Suzanne
Kdo je Muž bez tváře?
Neil Bannerman, investigativní reportér z deníku Edinburgh Post, odjíždí do Bruselu, aby vyšťáral nějaké skandální novinky o Evropském hospodářském společenství. Netuší, že tamtéž míří i nájemný vrah Kale, který tu má za úkol zklikvidovat dva muže. A jedním z nich je Robert Gryffe, britský ministr zahraničí pro evropské záležitosti. A osudy Neila Bannermana a nájemného zabijáka se nečekaně protnou…

Neil Bannerman nemá ze služební cesty ani trochu radost, protože ví, že se ho šéfredaktor pokouší zbavit. A radost z jeho příjezdu očividně nemá ani jeho kolega, novinář Tim Slater, se kterým má Bannerman spolupracovat a taky u něj bydlet. Je to jen kvůli tomu, že se Slater sám stará o jedenáctiletou dceru Taniu, která trpí poruchou autistického spektra a vůbec nemluví? Nebo skrývá nějaké tajemství?

Muž bez tváře byl poprvé vydán už v roce 1981, tedy před čtyřiceti lety. Peter May v předmluvě píše, že knihu před druhým vydáním přepracoval, ale že se jednalo spíš o kosmetické úpravy, a že ho až překvapilo, jak je tohle téma aktuální i v dnešní době.

Už v Muži bez tváře najdeme typické prvky, na které jsme zvyklí z autorových pozdějších románů. Bannerman není zrovna nejpříjemnější chlap na světě, dost často se chová arogantně, rád šťourá do věcí, do kterých nemá, s nikým si nebere servítky, ale i tak na něj ženy letí (stejně jako na Enza McLeoda, hlavního hrdinu v Aktech Enzo – a ani u jednoho moc nechápu, co na nich ženy vidí :) Nechybí perfektně vykreslené prostředí, které je pro všechny autorovy romány typické, takže se doslova ocitáme v Bruselu 80. let, kde se všude kouří, novináři používají těsnopis nebo psací stroje a dokumenty posílají dálnopisem nebo po městě přes poslíčky. Peter May do děje zakomponoval holčičku trpící autismem (stejně jako nás v románu Tichá smrt zavedl do bezútěšného světa hluchoslepých lidí), ale je nutné si uvědomit, že se na autismus díváme optikou osmdesátých let dvacátého století a navíc se autor problematice nevěnuje nijak do hloubky. A podobně jako v jeho neslavnější trilogii Ostrov Lewis nechybí ani Muži bez tváře pochmurná atmosféra plná marnosti a zklamání, i když tady přeci jen probleskává paprsek naděje.

Jelikož Muž bez tváře poprvé vyšel před čtyřiceti lety, tak logicky nemůžeme očekávat, že už tehdy byl Peter May nějak úžasně vypsaný. Dialogy proto působí trochu kostrbatě a křečovitě a taky ta romantická linka je taková zničehonic, ale na druhou stranu, když pátráte po vrahovi a někdo vám jde po krku, tak asi nemáte čas na poznávání a pomalé budování vztahu.

Muž bez tváře na mě působil dejme tomu jako špionážní thriller, takže pokud přistoupíte na to, že k tomuto žánru patří určitá klišé, která se ani této knize nevyhnula, tak funguje bez větších problémů i v dnešní době. Kvalit trilogie Ostrov Lewis sice nedosahuje ani náhodou a já osobně dávám přednost Čínským thrillerům i některým dílům ze série Akta Enzo, ale i tak mě čtení bavilo a obzvlášť jsem si užívala možnost nahlédnout do redakce deníků v osmdesátých letech, protože jsem bývalá novinářka, a tu práci si bez internetu a e-mailu prostě nedokážu představit :)

Hodnocení: 3,5/5

Komentáře (0)

kniha Muž bez tváře recenze