Kde jsi tati? Kde jsi můj Matte?

recenze

Dokonalé ticho (2016) / Jack333 (258 views)
Kde jsi tati? Kde jsi můj Matte?
Emociální vodopád, který vás naprosto srazí na dno vaší duše. Pocítíte totiž nejen ohromnou lásku a citovou blízkost hlavních hrdinek, ale také ohromný strach, bezmoc a nepatrnou jiskřičku naděje, která pomalu ale jistě vyhasíná.

Do rukou se mi totiž dostal nejnovější počin od Rosamund Luptonové – Dokonalé ticho, které mě přímo uchvátilo. Ano, ze začátku jsem byl v rozpacích a musel si zvyknout na jiný styl vyprávění, protože sluchově postižená dívka ten svět kolem vidí trochu jinak; ale autorce se podařilo vychytat každičkou drobnost, včetně toho, jak Ruby komunikuje.

Opravdu bych se nebál knihu přirovnat k psychologickému thrilleru. Jen jí k dokonalosti chybí možná více akce a napětí, které se občas – když už se objeví – vytratí do ztracena, především během prostřední části příběhu. Chvílemi si člověk pak říká, že to snad ani možné není, co se tam děje. Žena s vlastním dítětem vyrazí přes půlku Aljašky, aby našla odpověď na to, jestli její muž opravdu zemřel při požáru inuitské vesnice, či nikoli.

Na druhou stranu je v tom vidět síla jedince, bojovat a nevzdávat se, i kdyby ho to mělo stát vlastní život. Opomenout nesmím ani bravurní popisy skoro až nijaké krajiny, která se hned zdá tak blízko, že by si člověk na ni mohl hned šáhnout. Rosamund občas využívá i dlouhá souvětí, která vás mohou trochu zmást. Pro mě jsou ale milou „novinkou“, protože i já je mnohdy s radostí hojně využívám.

*
Být hluchá, to se změnit nedá. Mamka tohle nechápe, ale já ani sama nevím, jestli bych to vůbec změnit chtěla. Tohle je můj soukromý svět, tichý svět, na který se dívám, sahám na něj a někdy ho ochutnávám, ale který neslyším. Táta říká, že ticho je krásné. Můj svět je tedy možná hezčí než svět jiných lidí. A kdybych vydávala zvuky, které ve svém světě ticha neslyším, všechno by se tím pokazilo.

Koukám na tu .. Jsme tak prťaví, nejprťavější ze všech prťousů. Jako by na nás ani za mák nezáleželo. Mamka se usmívá. „A víš, co je úžasné?“ ptá se a já vrtím hlavou. „Že tady ta tečka vůbec je!...“
*


Od Sestry přes dílo V plamenech k Dokonalému tichu. Uběhlo pár let, a přesto každá kniha má tak ohromnou duši, že nejde nehodnotit díla od Rosamund Luptonové vysokým číslem. To poslední, které komentuji, se příjemně odlišuje, a to nejen neslyšící hrdinkou, ale i rozuzlením celé zápletky na úplném konci knihy. Většinou totiž člověk v polovině příběhu ví, kam to směřuje. Tady ale ne! Trochu to ve mně ale vyvolalo obavy, co kdybych i já byl neustále „mefatoricky“ sledován modrými světly těch, kteří mě chtějí dostat a zabránit mi nalézt odpovědi na mé otázky? A je to vůbec možné?

Komentáře (0)

kniha Dokonalé ticho recenze