Každý má možnost volby

recenze

A jdeme do finále, vážení! Veronica Roth uzavírá svou Povstaleckou trilogii svazkem pojmenovaným Aliance. Závěr ságy je pokaždé tak trochu oříšek. Před autorem stojí nelehký úkol, jak se rozloučit se čtenáři a svými postavami, pokud možno důstojnou formou, nepokazit dějovou linii, dovysvětlit vše, co nebylo řečeno v předchozích dílech a postarat se, pokud to lze, o překvapivé ukončení. A jak to dopadlo v tomto případě?

Hlavní hrdiny Tris a Tobiase jsme opustili v Rezistenci ve chvíli, kdy moc nad městem převzala skupina odpadlíků, vedená Čtyřkovou matkou. Frakční systém je rozmetán na kusy a obyvatelé se postupně smiřují s myšlenkou, že hranicemi jejich města svět nekončí. Hned na začátku příběhu se tak dostáváme k tomu, jak se skupinka Neohrožených snaží dostat z města a kontaktovat lidi, žijící někde na druhé straně té nehostinné krajiny. Tahle část má stejný spád, na jaký jsem si zvykla v předchozích dílech, bohužel k mému značnému zklamání, toto tempo dlouho nevydrží. A já jsem se tak těšila na to konečné odhalení celého pozadí. Jistě, je to překvapivé, ano, nečekala jsem to, jenže… Jenže ten způsob, jakým to autorka vypráví, to mi prostě nesedí. Kam se podělo její nasazení? Kdybych to měla k něčemu přirovnat, je to podobný pocit, jaký by asi zažili Neohrožení, kteří naskočí na rozjetý vlak, řítí se městem, přičemž mašina by najednou zpomalila do hlemýždího tempa a vlekla se pomalu dál. Rozčarování? Minimálně.

Další novinkou, k níž se Veronica Roth uchýlila, je členění příběhu na vyprávění z Trisina a Tobiasova pohledu. Díkybohu, Tris se zase tak nějak srovnala, už to není ta šílená a ubrečená holka z Rezistence, kterou jsem měla místy chuť uškrtit, na druhou stranu, sympatie z Divergence si u mě zpět nezískala. A ještě jeden drobný detail. I když chápu, že rozdělení příběhu na dva úhly pohledu má své opodstatnění, bylo ale nutné, aby autorka doslova vykastrovala Tobiase alias Čtyřku a udělala z něj chodící zženštilý stín jeho někdejšího já? Tahle postava měla svoje kouzlo, byla to pevná skála, na kterou se čtenář mohl spolehnout. Tobias byl sympaťák každým coulem. Teď už mi takový nepřipadal.

Prostřední část, odehrávající se ve skutečném světě, se nakonec scvrkla na příběh, který je omezen hranicemi bývalého letiště, kde se nakonec naše průzkumná skupinka usídlí a neustále řeší problém mezi geneticky Čistými a Porušenými. Na takzvanou periferii, kde žije velké množství lidí v naprosto otřesných podmínkách, nás autorka zavede jen několikrát. Asi abychom si udělali alespoň matnou představu o světě kolem. No, škoda nevyužitého potenciálu. Hladinu děje se rozhodla poněkud rozčeřit nějakou tou akcí v podobě atentátu na bývalém letišti, do kterého se aktivně zapojí i Tobias (přestože ho Tris DŮRAZNĚ varovala, aby to nedělal). Bouchají bomby, střílí se, vyhrožuje, někdo to ošklivě odnese a pak se hladina příběhu zase uklidní. Co mi také vrtá hlavou je, když už se naši hrdinové dostanou do kontaktu s okolním světem a zakotví v Úřadu pro genetickou péči, kde jim konečně někdo vysvětlí, jak to s jejich rodným městem je, tak najednou, jako by se přestali zajímat o to, že obyvatelé, jež nechali za sebou, jsou na pokraji občanské války mezi odpadlíky, hlásajícími svět bez frakcí a Aliancí, která by frakce naopak ráda zachovala a která právě vyslala průzkumnou skupinu za hranice města. Očividně jim stačí sledovat události na dálku prostřednictvím počítačových obrazovek a kamer umístěných ve městě.

A potom přijde závěr. Tady se autorka očividně konečně probudila a zase předvádí, co se mi na předchozích dílech líbilo. Vrací se zpátky svižnost, věty se čtou úplně samy, všechno se na poslední chvíli zamotává a nakonec ve chvíli, kdy jsem si říkala „Tak to se dalo čekat“, mi autorka vezme vítr z plachet a naservíruje mi konec, který jsem opravdu, ale opravdu nečekala. A mírně řečeno, jsem z něj rozpačitá. Pokud chtěla autorka šokovat, tak to se jí povedlo. Ovšem, jestli to bylo ve prospěch knihy, to už si tak jistá nejsem.

Jak bych to jen nakonec zhodnotila? Když se mi do rukou dostala Divergence, byla jsem nadšená, celý ten nápad mě doslova pohltil. K Rezistenci už jsem měla menší výhrady, hlavně, co se týkalo chování postav (především tedy absurdního Trisina jednání), jinak příběh byl opět dobře čtivý a bavil mě. A dostávám se k Alianci, ta bohužel rozhodně nedosahuje kvalit začátku celé trilogie, a přestože se v ní najdou pasáže, které mi připomenou, proč se mi tahle dystopie tolik líbila, nakonec z toho závěrečný díl vychází jako nejslabší, i když se podle mě se stále jedná o nadprůměrné čtení. Hlavní otázka knihy stojí za přemýšlení. Kdo dal lidem právo rozhodovat, kteří lidé jsou geneticky v pořádku a kdo je jen poškozený materiál s vadnou DNA? A je tento problém skutečně důležitější než lidé denně umírající ve zdevastovaném světě, jehož zkázu jsme si sami přivodili?

Oheň, který hoří tak jasným plamenem, nemůže planout dlouho.

Komentáře (0)