Karin Boyeová: Kallocain

recenze Kallocain (1989)

Karin Boyeová: Kallocain
Nemám ambice stát se literárním kritikem, ani psát nějaké světoborné recenze literárních děl – když si ale přečtu něco, co mě zaujme, rozhodl jsem se najít si trochu času, pokusit se o tom něco napsat a hodit to do světa. Třeba někoho kniha zaujme natolik, že si ji přečte také a když mě po tom poplácá po rameni nebo napíše koment, že se mu to líbilo a díky za tip, budu dokonale spokojený a nic víc nebudu potřebovat.


K dnešní recenzi jsme si vybral knihu od Karin Boye (1900-1941) , jedné z nejvýznamnějších osob švédského literárního modernismu. Opisovat nebo kopírovat info z internetu nemá valného smyslu, kdo bude mít zájem, najde si to sám. Takovou zajímavostí je, že antiutopistický protiválečný román Kallocain o kterém je dneska řeč napsala ve svých 40 letech roku 1940, kdy Hitler už ovládal půlku Evropy a o rok později spáchala sebevraždu, protože postup nacistických vojsk považovala za nezastavitelný. Kniha také nese velmi silný válečný cejch a nezakrývá autorčinu silnou depresi.   


Román 1984 je asi můj nejoblíbenější román a všechny variace tohoto díla hltám, nejinak je to s Kallocainem. Akorát takhle daleko a nechutně, co se totalitní kontroly nad lidma týče, se zatím nic co jsem četl nedostalo, i když kvalit osmdesát čtyřky Kallocain nedosahuje. Ústřední postava loajální spoluvoják Světového státu (druhá světová velmoc je Univerzální stát) Leo Kall pracuje jako chemik a plody jeho dlouholeté práce - drogy pravdy – mají být brzo podrobeny prvním testům na lidech z odboru “Dobrovolného sebeobětování.“ Leo tiše doufá, že nová droga se bude jmenovat po něm – Kallocain a v předvečer svého velkého dne se čtenáři dostává náhledu do mysli našeho hlavního hrdiny, které najdeme i na přebalu knihy:  


V budoucnu žádný zločinec nebude moct zapírat. Ani naše nejintimnější myšlenky už nebudou patřit jen nám – jak jsme se tak dlouho a neprávem domnívali. - Neprávem? - Samozřejmě, že neprávem. Z myšlenek a citů se rodí slova a činy. Jak by tedy myšlenky a city mohly být soukromou záležitostí? Nepatří snad spoluvoják Státu celý? Komupak by tedy měly patřit jeho myšlenky a pocity, když ne Státu. Prozatím se jenom nedaly kontrolovat – ale teď je konečně příslušný prostředek na světě...    


Leo nás při myšlenkách, kterými je v první osobě celý román napsán, provede i denní realitou života v Světovém státu. Kdy Orwell nechával svému hrdinovi aspoň zdání malinké svobody, zde takový přepych nejde hledat. Všudypřítomné policejní uši, oči, totální cenzura a drtivá propaganda hlídají každý krok spoluvojáků, dokonce i v ložnici a udávání je natolik běžné a podporované, že odbor, který má tohle na starosti musí udání filtrovat, později je vypsána přesná směrnice udání, jinak nebudou vůbec brána v potaz. Dovolil jsem si vytáhnout jednu ukázečku k přiblížení reality světa této daleké budoucnosti:  


Stál jsem zahloubán u východu z metra a jako ve snu jsem pozoroval stráž, přecházející podél okrskové zdi, zakončené ostnatým drátem. Přijely čtyři vlaky, čtyřikrát se davy vyhrnuly na denní světlo, než Linda konečně prošla turnikety. Rozmlouvat jsme přirozeně nemohli vzhledem k cvičením vzdušné flotily, kvůli kterým se ani ve dne, ani v noci nedaly vést hovory pod širým nebem. Viděla mi však na tváři, jakou mám radost, a kývla na mě povzbudivě, třebaže vážně jako vždycky. Poměrné ticho se kolem nás rozhostilo, teprve když jsme dorazili do obytného domu a výtah nás svezl do našeho poschodí – rachot metra, otřásajícího stěnami, byl sice ohlušující, ale hovoru nebránil. Z opatrnosti jsme však odložili rozhovor až na dobu, kdy se za námi zavřou dveře bytu. Kdyby nás někdo přistihl, že spolu mluvíme ve výtahu, bylo by jen přirozené, že by nás mohli podezřívat z projednávání záležitostí, jež nemají slyšet děti nebo pomocnice v domácnosti. K takovým případům už došlo, že nepřátelé Státu a jiní zločinci se pokoušeli zneužít výtahů jako konspiračních místností; není se co divit, když se policejní ucho a policejní oko z technických důvodů do výtahu nedá zamontovat a vrátný má jinou práci než běhat po domě a poslouchat, co se povídá po schodištích. Z opatrnosti jsme tedy mlčeli, dokud jsme nevstoupili do rodinného pokoje, kde už pomocnice v domácnosti, která tento týden u nás měla službu, stačila prostřít k večeři a čekala na nás s dětmi, které svezla z dětského patra našeho domu. Působila dojmem pořádné a slušné dívky, a tak se za našimi pozdravy neskrývalo jen vědomí, že její povinností, stejně jako povinností všech pomocnic v domácnosti, je podat koncem týdne hlášení o situaci v rodině. Tato reforma se podle obecného mínění nemálo zasloužila o zlepšení atmosféry v mnoha domovech....  


Děti vyrůstají s rodiči pouze do osmi let, pak jsou poslány do výchovných "dětských" táborů. Lidé jsou umisťování na práci do jednotlivých měst (chemické, textilní, atd.) aniž by věděli, kde tato města leží – mapy neexistují a transport mezi městy se provádí zásadně zabedněnými dopravními prostředky. Zájmy Státu jsou postaveny nad zájmy jedince, soukromí člověka neexistuje, kromě jeho nitra a tato droga má i tento poslední kout soukromí, útočiště před Státem, konečně zničit a lidé budou patřit Státu celí. Jediné dobro je dobro Státu. A takto jako jedině správné vše přijde i našemu hlavnímu hrdinovi. Kniha je podmanivá a zneklidňující, když Leo uvažuje, že jinak to ani být nemůže, když děti udávají své rodiče, kteří uvažují protistátně a sám je připraven okamžitě udat kohokoli, i svou manželku. Kniha přichází s nápady kontroly jednotlivců, propracovanými do takových detailů, až je to zvráceně absurdní. Mohu snad prozradit, že náš hrdina prochází během knihy vnitřním vývojem, kdy o nejednom do hlavy vtlučeném dogmatu, začne uvažovat z úhlu pohledu se Státem neslučitelným. Celá kniha a obzvlášť konec je pak odrazem stavu mysli autorky. Doufám, že aplikace její předpovědi do praxe se neuskuteční za našich životů.

autor: Kapis · 23.05.2013 v 07:30 · přečteno 941x

Komentáře (2)

kniha Kallocain recenze

steppen-wolf
27.05.2013

Pěkná recenze a skvěle vybraný titul. Tento skvělý román je opravdu pozapomenutý, a tak každý hlas, který k němu obrátí pozornost je velmi cenný. Díky.

pistalka
24.05.2013

Pěkná recenze na trochu polozapomenutý román, chystám se na něj už delší dobu :)