Kanadský kněz Yves Bériault se vydává po stopách židovské dívky Etty Hillesum

recenze

Boží svědek v propasti zla - Život Etty Hillesum (2016) / Matematicka
Kanadský kněz Yves Bériault se vydává po stopách židovské dívky Etty Hillesum
Život a duchovní cesta Etty Hillesum, mladé holandské Židovky, která zemřela v roce 1943 v Osvětimi, mě zaujaly už před mnoha lety, když jsem četla knihu jejích deníkových záznamů Přervaný život. I když už to může být patnáct let, co jsem knihu četla, stále si pamatuji, že jsem jí byla hluboce oslovena. Letos jsem v knihovně Prostějov při hledání jiné knihy náhodou narazila na další knihu o Etty, Boží svědek v propasti zla, kterou napsal kanadský kněz Yves Bériault.

V knize jsem se dozvěděla, že i kanadského kněze Yvese Bériaulta nadchly deníky Etty Hillesum. A to dokonce tolik, že se jednak vypravil po jejích stopách na místa, kde Etty pobývala, a jednak se rozhodl napsat jakýsi její krátký životopis, ve kterém by ji stručně představil. Taková kniha může sloužit jako stručné představení života Etty a pozvání k četbě jejích vlastních textů, z kterých Bériault v knize často cituje, takže už si o nich můžete udělat představu.

Etty pocházela z židovské rodiny. Nechodila do synagogy, nepraktikovala žádné náboženské vyznání. V době svých vysokoškolských studií podstoupila Etty psychoterapii. Její psychoterapeut jí pomohl osvobodit se od různých bloků a najít vnitřní jednotu. Vedl ji přitom ke skutečnému poznání Boha skrze studium Bible. Oporu, inspiraci, směr a průvodce našla Etty ve slově Božím, ve Starém zákoně i v evangeliích. Pro svůj růst ve vztahu k Bohu neměla k dispozici nic jiného, než pár podobně smýšlejících přátel, vůli sdílet úděl se svým vykořeněným lidem a prostředí koncentračního tábora ve Westerborku, ve kterém s malými přestávkami dobrovolně pomáhala až do svého vlastního odjezdu do Osvětimi.

To, jakou roli hrála v životě Etty Hilesum Bible, shrnuje Yves Bériault takto:
Bible ji doprovází celé dva poslední roky jejího života: v Amsterdamu na psacím stole, pod polštářem ve Westerborku, v batohu, když nastupuje do vlaku jedoucího do Osvětimi. Také fyzický kontakt s Biblí pro ni hodně znamená. Náhodně ji otevře ve chvíli, kdy se má jít zapsat na policii; nebo popisuje, jak se rukou dotýká Bible na svém psacím stole, když devět dní po Juliově smrti prochází krizí. Pakliže jsou knihy její potravou, tím více právě Bible. O své ranní četbě Bible jednou vtipně poznamenává: „Těchto pár žalmů, které si člověk může odnést do obyčejného života, je kvalitní potrava pro lačný žaludek.“
Na více místech Etty vyznává, jak je Bible výjimečnou knihou. Až do konce se vrací k žalmům, o nichž zvolá, že jsou „nádherné“. Popisuje, jak z proroka Izaiáše čerpá „ten utajený vnitřní klid, který předčí veškerý rozum“, čímž zároveň odkazuje na sedmý verš čtvrté kapitoly z listu svatého apoštola Pavla Filipanům, kde se píše, že Boží pokoj „převyšuje všechno pomyšlení“. Vytrvale pokračuje v četbě Starého zákona a každý den čerpá sílu také z evangelií a Pavlových listů.
Z četby Bible pochopí, že i ona je povolána snášet „masový osud“ svého lidu. Jednou v noci, kterou strávila ve Westerborku s těmi, kdo se chystali k transportu, si Etty vzpomene na Nový zákon: „Nářek kojenců přibírá na síle, plní všechny kouty a štěrbiny strašidelně osvětleného baráku, skoro se to nedá vydržet. Dere se mi na rty jedno jméno: Herodes.“


Deník si Etty začala psát na popud svého psychoterapeuta. Později o svém psaní deníku řekla: „Přece musí pár lidí přežít, a ti jednou napíšou kroniku této doby. Ráda bych se stala kronikářkou.“ Etty se takovou kronikářkou stala navzdory tomu, že hrůzy, které měla na mysli, nepřežila. Kromě jejího deníku jsou cenným svědectvím i její dopisy, které česky vyšly v knize Myslící srdce.

Kromě toho se ale v této knize můžete dozvědět i něco, co v knihách napsaných přímo Etty nenajdete. Já jsem třeba netušila, že Etty sama chtěla svůj deník, pokud by někdy došlo k jeho publikování, pojmenovat „O děvčeti, které nedovedlo klečet“:
O děvčeti, které nedovedlo klečet – takto chtěla Etty pojmenovat svůj deník, kdyby někdy došlo k jeho publikování, aby vyjádřila stav svého života před pokleknutím a po něm. Předtím to nedovedla, nyní už to umí! Pokleknutí jako symbol jejího odevzdání se, souhlasu, který se v ní zrodil. Náhlost a naléhavost tohoto nápadu ji zpočátku trochu leká, ale s důvěrou se tomuto pocitu, který připomíná zamilovanost, poddá. Etty se cítí být milována:
„Včera večer, než jsem šla spát, jsem najednou klečela ve svém velkém pokoji na světlém běhounu mezi kovovými židlemi. Bylo to úplně spontánní. Něco mě přinutilo, a bylo to silnější než já. Před nějakým časem jsem si slíbila: „Budu se učit klečet.“ Stále jsem se za toto gesto styděla, protože je stejně intimní jako gesta lásky, o kterých nelze hovořit, není-li člověk básníkem.“


Když Etty našla cestu k Bohu, přihlásila se sama dobrovolně k pomoci v holandském koncentračním táboře Westerbork:
Ale já jdu dnes v noci oblékat děti a konejšivě hovořit s matkami a říkám tomu „pomáhat“. Mohla bych se kvůli tomu klidně proklínat, víme přece, že vydáváme naše bezbranné nemocné hladu, vedru a chladu a větší bezbrannosti a záhubě a sami je oblékáme a doprovázíme k těm dřevěným dobytčím vagónům, a když nemohou chodit, doneseme je tam na nosítkách. Co se tady vůbec děje, jaké to jsou záhady, do jakého osudového mechanismu jsme se zapletli a uvízli v něm? To nemůžeme odbýt slovy, že jsme všichni zbabělí. A tak špatní také nejsme. Tady stojíme před hlubším problémem...

Komentáře (0)

kniha Boží svědek v propasti zla - Život Etty Hillesum recenze