Julianna Baggott - Čistý

recenze

Čistý (2014) / Stefanie G.

"Vzpomínky jsou jako voda."
- Čistý, str. 341

*Jen vyvolení zůstanou Čistí!*
Nejspíš vás k přečtení této knihy naláká nejen její obálka, ale také přirovnání k sérii Hunger Games, tak jak tomu bylo i u mě. Nenechte se ovšem tak lehce zmást. Příběh je sice chvílemi dost drsný a Julianna nejde pro brutalitu daleko, ale k Hladovým hrám má děj daleko.
Na začátku se seznámíte s příběhem z pohledu mladé dívky jménem Pressia, která jako malá přežila Explozi a nyní žije s dědečkem ve zpustošeném bývalém holičství. Z místa, kde bydlí, zbyla jen hromada sutin a lidé, kteří přežili, jsou zmutovaní. Například Pressia má místo jedné ruky hlavu mrkací panenky, která se jí natavila při Explozích na ruku. Její děda má zas v krku přirostlý větrák. Pak jsou tu také lidé, kterým se říká Blíženci. To znamená, že k sobě při výbuších srostli dohromady. Můžou být dva, ale také více.
Pro každého, kdo slaví šestnácté narozeniny, si přijde tak zvaná OSR (Operace Svatá revoluce). Pokud jsou mladí až příliš zmrzačení, slouží jim jako živý terč. Pokud se dají využít, stanou se z nich vojáci.
Příběh by byl moc jednoduchý, kdyby byli všichni rozdělení na ty, co okolí vládnou a na ty, co se snaží přežít, takže vám musím prozradit, že Pressiin pohled na situaci není jediný. Kapitoly se občas střídají a dalším, s kým se seznámíte je Partridge, kluk, který měl při Explozích štěstí a stal se tak Čistým žijícím v Dómu. Na místě, kde všichni vyvázli bez zranění. Na místě, které je přísně organizované. Na místě, kterému šéfuje jeho otec.
Musím se přiznat, že kdybych vám měla ujasnit ve zkratce celý děj, seděli byste u recenze nejspíš pěkně dlouho a nakonec byste naznali, že knihu ani nemusíte číst. A to nechci. Pro vás je důležité, že Partridge není v Dómu tak úplně nejšťastnější a po jisté návštěvě místa s osobními věcmi zemřelých, naplánuje útěk. Ten ho zavede až k Pressii.
Pressia se mezitím seznámí s Bradwellem, klukem, který má spoustu konspiračních teorií o Explozích. Teorií, které jsou spojeny s Dómem a s Partridgeovým otcem.
Ve chvíli, kdy se Partridge a Pressia setkají, nastává hon za tajemstvím a spousta toho, co jste si mysleli, že vám připadá jasné, se začíná komplikovat.
Mimo tyto dvě hlavní postavy se na děj podíváte ještě ze strany El Capitana, důstojníka v OSR, a Lydie, dívky, která nevědomky pomohla Partridgeovi utéct.

*Pocity a doporučení*
Stále moc dobře nechápu, proč je Čistý přirovnáván k Hunger Games. Je to snad kvůli agresivitě? Brutalitě (z části)? Dómu, který připomíná Kapitol? Nebo kvůli Orgiím smrti, které pořádala OSR? Protože pokud byste měli pocit, že někoho zavřou do Arény a má bojovat o svůj vlastní život, o to tu nejde. Možná je podobná myšlenka s nadřazeným Kapitolem – Dóm má také všechno pod palcem. Ale tak bych mohla pokračovat do nekonečna. Stejně bych se mohla ptát, proč ne třeba Divergence? Nebo jiný apokalyptický scénář?
Moc jsem se na příběh těšila. Vypadal originálně, napínavě. Nemohla jsem se dočkat, až se do něj začtu. Jenže s tím nakonec přišlo i jakési zklamání. Ne, neměla jsem žádná očekávání. Ani jsem si předem nečetla ukázku, jen anotaci. Byl to jedinečný nápad, který by podle mě šel trochu víc rozpracovat.
Pokud jste četli recenzi na Kostičase, nejspíš tušíte, že jsem psala něco v tom smyslu, že jsem byla ze začátku hodně zmatená, ale nakonec mi kniha prozradila vše, co jsem potřebovala a zorientovala jsem se ve všem.
Tady tomu tak nebylo. Stále jsem se až do poloviny knihy plácala v tom, jaký vztah k sobě mají OSR a Dóm, chtěla jsem víc informací o Explozích, přišlo mi podivné, že by lidé splynuli s okolními předměty a živočichy a zregenerovali se tak rychle (po deseti letech všichni žili téměř normálně)! V tomhle mě Julianna docela zklamala. Nebudu to tajit. Stejně jako ve chvílích, kdy jsem několik kapitol dopředu tak nějak věděla, co se odehraje. Dokonce jsem tušila i ten „největší šok“, který přijde okolo strany 320. Skoro nic mě vyloženě nenechalo s otevřenou pusou.
Další věcí, kterou jsem nemusela, bylo zdlouhavé vyprávění a popisování okolí. Každý čtenář má svoji fantazii a některá místa si stejně představuje podle sebe. Nepotřebuje vědět každičký detail.
Co se postav týče, s Partridgem ani s Bradwellem jsem neměla sebemenší problém. I El Capitana jsem si nakonec oblíbila. Ale Pressia… Ze začátku mi byla sympatická a tak nějak jsem s ní soucítila, ale pak mi připadala víc a víc… Nevím, jak to přesně říct… Sobecká? Naivní? Moc pubertální na to v jaké době se nacházeli?
Vím, že to nejspíš vyznívá, že knihu jen kritizuji, ale ono to tak úplně není. Jsou to jen postřehy, které mě v knize rušily. Nejspíš jsem měla po přečtení anotace trošku jinou představu. Akčnější. Napínavější. Méně předvídatelnou.
Přesto přese všechno se na další díl velmi těším, protože se přece jen chci dozvědět, jak to s Dómem a Explozemi vlastně doopravdy bylo. Něco mi napovídá, že příběh bude ještě víc zamotaný, než bylo naznačené v prvním díle. Co bych třeba ocenila, by byly zmínky o dalších kontinentech. (Copak se Exploze odehrály jen v USA? A proč by do toho pak Julianna pletla i Japonsko?)
Na závěr vám Čistého i přes mé rozporuplné pocity DOPORUČUJI, pokud máte rádi knihy jako Karanténa, Pátá vlna, Divergence či Hunger Games (ano, je tu určitá spojitost s vládnoucím Kapitolem). Pokud neznáte ani tyto knihy, Čistého vám doporučuji, protože i přes menší nedostatky překypuje nápaditým příběhem, na který jen tak nenarazíte. Je to děsivé, je to mrazivé a jen při pomyšlení na popisovanou událost budete třeštit oči a říkat si – proboha, jen ať jednou nepřijde něco podobného.
Takže pokud hledáte něco napínavého, nového, originálního a něco, při čem vás občas zamrazí v zádech, Čistý je ten pravý pro vás!

Recenze v rámci projektu Léto s nakladatelstvím Jota - Projekt Čistý! Dlaší články a bližší info o knize (rozhovor, playlist, aj) na stefanie-g-books.blogspot.cz

Stefanie G.

Komentáře (2)

Přidat komentář

---