Jsou světla, která nevidíme - obhajoba německého lidu za druhé světové války

recenze

Jsou světla, která nevidíme (2015) / knihomolka_elka
Jsou světla, která nevidíme - obhajoba německého lidu za druhé světové války
Recenze: Jsou světla, která nevidíme
Autor: Anthony Doer
1. Vydání Brno 2015
Stran: 534

Příběh o přežívání, o naději, vnitřním boji s ideologií ale i o válce, příběh přeplněný emocemi, právě to Jsou světla, která nevidíme.

Velký rozruch kolem téhle knihy již přešel a mě dokonale minul. Proto jsem se velice divila, co za knížku se mi to objevilo pod Vánočním stromečkem. Moc jsem nechápala, proč jsem byla na Vánoce obdarována právě válečnou knihou a do její četby se mi moc nechtělo, o to víc jsem byla následně překvapená.

Na první pohled čtenáře jistě zaujme nádherná obálka knihy vyvedená v barvě berlínské modři. Jaké to slovíčkaření u knihy s tématikou druhé světové války. Odkaz na Pulitzerovu cenu z roku 2015 značí, že se jistě jedná o dílo něčím výjimečné a to mohu s nadšením potvrdit.

Hlavní dějové linky jsou v téhle knize hned dvě. Setkáváme se zde na jedné straně s nevidomou dívkou Marie-Laure, jejím milujícím tatínkem a překrásnou Paříží. Na straně druhé s chlapcem Wernerem nadaným na fyziku, německým dětským domovem a francouzskou vychovatelkou. Dva natolik rozdílné osudy mladých lidí propleteny druhou světovou válkou. Anthony Doerr by nemohl zvolit čistší bytosti než děti, dívku schovanou ve vlastním světě a německého chlapce nepoznamenaného politickou výhovou. Jejich pohled na svět utváří a vykresluje tento brilantní příběh druhé světové války tak, že se od něj nebudete moci odtrhnout.

Co se týče uspořádání knihy, není ani zdaleka tak obyčejné, jak očekáváte. Přesto, že je průběh druhé světové války, pevně ukotven v naší mysli, snažil se autor pracovat s tím, aby zaujal. Kniha je periodicky rozdělena na bloky 1942,1943,1944. Do bloku 1944 nahlížíme již na začátku, a dále v průběhu děje čímž autor zkouší naši pozornost a představivost. Bylo obtížnější neustále přepínat a uvědomovat si, v jakém roce se nacházíme a co se zatím v ději stalo, ale zvládnout se to dalo a knize to přidalo na zajímavosti. Úplný závěr se stejně nachází až na konci knihy, tak se nikdo nemusí obávat, že by se konec dozvěděl již na začátku nebo v průběhu knihy.

Konec knihy je možná trošku předvídatelný ale ne zas tak úplně. Je to dáno dobou, do které je kniha zasazena. Téma druhé světové války nás prostě tak trochu tlačí k tomu, abychom toto zakončení očekávali. Knize to však nijak neubírá na její čtivosti a já ji mohu hodnotit jen kladně.

Překvapivě je tahle kniha navíc jakousi obhajobou německého lidu. Většina dobových děl nám němce předkládá jako nemilosrdné vrahy a sadisty, kdežto tahle kniha je skutečně natolik výjimečná, že dokáže němce vykreslit jako obyčejné lidi, snažící se přežít, lidi ztracené v politickém režimu své doby. Každá drobná myšlenka, drobná jiskřička, se kterou se v životě setkáme, pomáhá utvářet naše názory. Věřím, že i tímto se povedlo Anthony Doerrovi knihu vyzdvihnout nad ostatní a rozhodně si Pulitzerovu cenu za tento krok zasloužil.

Na knize se mi líbilo snad úplně všechno, od obálky, přes děj a jeho originálního upořádání až k samotnému závěru. Je to velice čtivé a dynamické dílo, obhajoba lidu i vzpomínka na zesnulé. Touto knihou se Anthony Doerr dostal na úroveň velikánů, zapsal se do dějin literatury. Věřím, že o něm ještě hodně uslyšíme.

Komentáře (0)

kniha Jsou světla, která nevidíme recenze