Jsem žena...Nejsem nic....

recenze

Sama nevím, kam bych tuto knihu zařadila.
Romány pro ženy zpravidla nečtu a po tomto jsem sáhla spíše z nouze, ale jsem za to ráda. Samozřejmě to není literatura faktu, takže je třeba brát spoustu věcí s rezervou, nicméně při čtení jsem si znovu uvědomila, jaké mám štěstí, že žiju ve světě, kde je žena absolutně nezávislá a svobodná lidská bytost.
Neumím si ani představit, co všechno obnáší život ženy v muslimském světě. Líbí se mi, že tato kniha přesto nesoudí, nechce přetvářet a měnit.
Jasmína se narodila a žije v malé vesničce v Afganistánu. Manžela ji zabila nášlapná mina. Jasmína čeká dítě, ale protože nemá manžela, její život prakticky skončil. Pro ni i pro dítě. Nečeká ji šťastná budoucnoust. Ne v Afganistánu. Je nečistá,odsouzena k životu na ulici.
Šťastnou náhodou se ale setkává se Sunny, majitelkou kavárny v Kábulu, která jí nabídne práci a poskytne útočiště.
Kavárna se postupně stává středobodem života několika žen. Rozdílnější už snad ani nemohou být – optimistická, usměvavá majitelka kavárny Britka Sunny, svérázná Afgánka Háladžán, které patří dům s kavárnou a která skrývá pod burkou nakrátko ostříhané vlasy, zhýčkaná a naivní Candace, bojovná novinářka Isabel a nesmělá Jasmína.
Jsou tak jiné, přesto mají mnoho společného. Bojují všemi prostředky za šťastný život nejen pro sebe, ale i pro ty ostatní a v tradicemi sešněrovaném Afgánistánu vede také každá svou malou soukromou válku proti konvencím. Bojují za lásku, ale i za tak obyčejné věci jako jsou nakrátko ostříhané vlasy, nebo možnost vyjádřit své přání a názor.
Je to složité v tom zcela mužském světě, kde ženy jsou spíše doplňkem. Sestry musí poslouchat své bratry, matky jsou zcela podřízeny svým synům :
„Jsem samozřejmě starší, to však v téhle zemi, kde vládnou muži, nic neznamená. Jen to pomyšlení, že děcko, kterému jsem dala život, může řídit můj život, jako kdybych byla hloupý osel! Miluju tuhle zemi a zároveň ji nenávidím. Mé zásady, můj životní styl – nic z toho nemá smysl, jakmile dojde na mužské tradice. Můj syn je jako Afghánistán sám.“
Není to však ani špatná země ani kultura, jsou to zase jenom lidé, kdo dovádí vše do krajnosti. Některé bitvy zkrátka nelze vyhrát.
Dobře vím, že ten konec je cukrkandlový a naprosto nereálný, ale jsem ráda, že v tom moři hrůz a neštěstí, vybuchujících bomb a smutku autorka dopřála našim hrdinům trochu toho štěstí.
"Kulatý měsíc vytvarovala Boží pravice.
Srpek potom Jeho levice.
Ale mou nehynoucí lásku k tobě
stvořilo Boží srdce."

Komentáře (0)