Jojo Moyes už potřetí!

recenze

Stříbrná zátoka (2015) 5 z 5

/ Rinoa18

Vítejte v Silver Bay. Klidném australském městečku, kde má vše svůj řád. Čas jako by se tu před několika desítkami let naprosto zastavil. Život zde utíká svým vlastním tempem a až na drobnosti je v podstatě neměnný. To se má ale velmi brzy změnit…

V příběhu se setkáváme hned s několika postavami. Sledujeme několik životních osudů. Ty všechny se schází v jenom starém hotelu u pláže. Seznámíme se s Kathleen, která hotel vede, Lisou a její jedenáctiletou dcerou Hannou, Gregem a mnoha dalšími členy lodních posádek - stopařů velryb. Ti všichni si žijí svůj život relativně normálně, dokud se v hotelu neubytuje Michael Dormer.

Ze začátku se Michael cítí velice nesvůj. Přece jen, jde o muže, který si za běžných okolností potrpí na luxus a drahé obleky. Postupem času se ale začíná poddávat nezaměnitelné atmosféře panující v zátoce a i on se pomalu mění. Stále častěji pokukuje po Lise, kterou má ovšem rád i Greg. K jeho smůle je ale Lisa k Mikovi o dost vstřícnější, než k ostatním mužům. A tak není divu, že se Greg cítí pod psa…

Už dávno jsem přišel na to, že abych se cítil o něco líp, stačí jen tak sedět v zátoce a pozorovat delfíny. Vystrkujou hlavy z vody s tím svým pitomým úsměvem, jako by si z vás dělali srandu, a někdy si nemůžete pomoct a musíte se tomu zasmát, i když máte třeba zrovna den, že byste si nejradši podřezali žíly.

Lise je dvaatřicet a něco skrývá. Nějaké obrovské, velice tíživé tajemství. Je tedy velký úspěch, když se někomu konečně podaří alespoň trošku proniknout pod její ulitu. Tedy až do chvíle, než ostatní zjistí, že člověk, kterého přijali mezi sebe a kterého si oblíbili, chce jejich krásné útočiště zničit. Postavení luxusního střediska, o němž Mike celou tu dobu svého pobytu vyjednával a ostatním se jaksi zapomněl zmínit, se totiž pomalu stává realitou. A nebude to mít dopad pouze na hotel a jeho obyvatele, ale především na obyvatele mořského dna.

Je ale všechno tak, jak se doopravdy zdá? Jak už jsem napsala, Silver Bay lidi mění…

Knihu jsem otevřela proto, že jsem si chtěla přečíst něco klidného a podívat se k moři alespoň prostřednictvím stránek. Zkrátka klidné dovolenkové čtení. A atmosféra mě opravdu dostala. Jojo Moyes je vskutku skvostná vypravěčka. Dokáže člověku vše přiblížit tak, že opravdu cítí, jak mu mořský vánek čechrá vlasy a na chodidlech ho šimrá rozpálený písek. To dokázala i se samotným městečkem. Vykreslila ho tak dobře, že kdyby tohle opravdu existovalo, vykašlali byste se na luxusní hotel a rušné město a okamžitě vyjeli právě sem.

A pak, když slunce pomaličku zapadne za kopce, se rozbíhají v zátoce světla, rozhostí se ticho, na obzoru v dálce občas zasvítí nákladní loď, a konečně přijde tma. Černočerná tma, v níž si můžete představovat úplně cokoli: píseň neviditelné velryby, bušení srdce, donekonečna se táhnoucí budoucnost, o niž nestojíte.

Na rozdíl od Posledního dopisu, tento příběh je chronologický, jen s občasnými náhledy do historie. A podíváte se na něj z pohledu hned několika postav. Budete s nimi prožívat jejich osudy. Milovníci mořské fauny se dozví spoustu zajímavých informací jak o delfínech, tak o velrybách a jejich historii.

O klidném dovolenkovém čtení se ale mluvit asi nedá. Člověk by se až divil, kolik dramatických událostí se v takovém městečku může udát. A vyprošťování velrybího mláděte, ničení bludných sítí nebo boj s výletními loděmi - to je jen začátek. Vřele doporučuji!

Zdroj: stripkypribehu.blogspot.cz