John Green to opět dokázal!

recenze

Papírová města (2014) 5 z 5

/ Babouš

Tak tady máme novou knížku od Johníka Greena.

Jaká jsou Papírová města? Nebudu mrhat váš čas tím, že bych se pokoušel nastínit děj, ten si můžete přečíst všude možně na internetu – ale nepřehánějte to, část kouzla této knihy spočívá v tom, když nevíte, do čeho jdete. Řeknu vám jen, že pokud jste od Greena četli Hledání Aljašky, zápletka Papírových měst vám bude připadat v několika místech podobná. Vlastně by se kniha klidně mohla jmenovat Hledání Margo.

Papírová města se mi ale líbila o fous víc. Je to propracovanější příběh se sympatičtějšími postavami. Kvalitou řadím Papírová města hned za Hvězdy nám nepřály (promiň, Aljaško, mám tě rád, ale byla jsi dost depresivní).

„Připadám si jako papírová holka v papírovém městě,“ postěžuje si Margo Rothová Spiegelmanová svému sousedovi Quentinovi na jejich společném nočním dobrodružství. Ale NEMÁ PRAVDU! Jen málo knih má postavy, které jsou tak nepředvídatelné a neklišovité jako Papírová města.

A myslím, že to je jeden z důvodů, proč je John Green tak úspěšný spisovatel: dokáže totiž napsat reálné a upřímné postavy, aniž by přitom ale nudil.

Což mě přivádí k dalšímu bodu – k humoru. U Hvězd jsem se smál poměrně často, u Aljašky tolik ne, Papírová města jsou z těchto tří knih asi nejlehčí a nejhumornější čtení.

Navzdory tomu ale román zůstává citlivý. Místo rakoviny nebo sebevraždy se zabývá jinými problémy, které jsou stejně podstatné a závažné. Je to kniha o přátelství a o tom, jak každý lidi ve svém okolí vnímá jinak. Že i když se někdo navenek může jevit jako silný a sebevědomý, pod slupkou to může být úplně jinak.

Jedna Margo pro každého z nás – a každá spíš zrcadlo než okno, píše John Green o tom, jak rozdílně zmizelou dívku vnímají čtyři různí lidé. Kromě Quentina, rovněž známého jako Q, se ji hledat vydává taky Quentinův kamarád Ben, počítačový nadšenec Radar a krásná Lacey. Během pátrání, které se na konci stane doslova zběsilou jízdou, si jejich přátelství projde nejednou zkouškou.

Zápletka je překvapivá a John Green šikovně propojuje Walta Whitmana s Wikipedií, s folkovými zpěváky a mnoha dalšími typicky „greenovskými“ narážkami. Vlastně to je taková honba za pokladem, při které ale Quentin a jeho přátelé nevědí, zda na konci najdou Margo živou.

Konec mě skoro přiměl k slzám. John Green to prostě dokázal znovu.