Jmenuji se Malika

recenze

Nejmenuji se Miriam (2016) / veronika9143 (206 views)
Jmenuji se Malika
Miriam se narodila jako Romka. Není však čistá Romka, je míšenka. Matka byla bílá. Dneska slaví svoje pětaosmdesáté narozeniny na sv. Jana. Miriam ale neví kdy se doopravdy narodila.
K narozeninám dostane stříbrný náramek - krásná práce od cikánských stříbrotepců. Něco jí připomene, připomene jí, že ve skutečnosti není Židovka. Není ani Miriam za kterou se vydává.
Kdo tedy vlastně je?
Tím začíná vyprávění staré ženy. Vrací se zpátky o 68 let a otevírá pomyslná dvířka svojí mysli. Najednou pociťuje znova hlad a obrovský strach. Vzpomíná, jak jí a jejího brášku Didiho a sestřenici Aňušu umístili do dětského domova. Odtrhli je od jejich rodiny. Od jejich národnosti. O dva roky později je němečtí důstojníci odváží do koncentračního tábora Osvětim. Aňuša umírá hned při příjezdu a Malika se snaží co nejvíce postarat o svého brášku. Ten je za pokusného králíka a umírá na nemoc, kterou ho doktor nakazil.
Jednoho dne je rozhodnuto, že ženy převezou do jiného tábora. Po cestě se strhne bitka o kousek chleba. Malika je v bezvědomí a když se probere zjistí, že její šaty jsou roztrhané. Má strach aby jí za to důstojníci nezbili nebo rovnou nezabili. Navlékne na sebe tedy šaty mrtvé židovky a získá tak i její identitu. Už není Malika je Miriam. Spolu s dalšími Židovkami je převezena do koncentračního tábora Ravensbrück.
Po osvobození Miriam nikdo nezůstal. Je úplně sama. Ve švédsku se rychle naučí jejich jazyk a zůstává bydlet u sestry z červeného kříže. Svoje tajemství pečlivě uzavře, protože i tady cikány nemají zrovna v lásce. Časem se vdá za vdovce Olofa a vychovává jeho syna Thomase. Prožije pěkný život, přesto jí pořád něco schází. Její identita...

"A tak oslepla. Alespoň na jedno oko. Viděla jen Didiho. Myslela jen na Didiho. Žila jen pro Didiho. Bylo toho tolik, co se ještě musel naučit. Nevidět. Nemluvit. Za žádných okolností nepropukovat v pláč."


Moje pocity:

Musím se přiznat, že moc nevyhledávám knihy s touto tématikou. Přesto mě zaujala obálka a samotná anotace. Kniha je plná vzpomínek na koncentrační tábory. Dočtete se v ní jak lidé hladověli. Pro kousek chleba s pilinami byli schopni zabíjet. Utrpení co si nedovedeme ani předtavit a popravdě si to představovat ani nechceme. Tisíce lidí mačkajících se na sebe. Spousta nemocí ze špíny a hladu. Lidé, na kterých prováděli pokusy a neušetřili ani malé děti. Každodenní nejistota, stačil špatný pohled a čekala vás jistá smrt.
Při čtení vám bude tuhnout krev v žilách. Bude se vám to zdát ohavné a nepřípustné. Ale ono se to opravdu dělo. Sama nedokážu pochopit, že je někdo schopný dělat taková zvěrstva. Je přece úplně jedno jaké jsme národnosti nebo pleti. Pořád jsme lidé!!!

Opravdu jsem ráda, že jsem si knihu přečetla. Donutila mě nezapomínat na to, co se událo. A nutí nás vážit si toho co máme. Buďme rádi, že nás nikdo nepronásleduje a nebere nám děti. Netýrá nás hlady ani nemučí. Myslím, že by si měl knihu přečíst každý. Nejedná se samozřejmě o žádnou odpočinkovou literaturu. Přesto si místo ve vašem srdci najde.

Komentáře (0)

kniha Nejmenuji se Miriam recenze