Jednorožci se mohou jít vycpat

recenze

Dokud nás smrt nerozdělí (2016) / Channach

„Patřila mu.
Byl zavřený v kleci velikosti a tvaru rakve. Temné vzrušení mu vířilo v krvi jako silná, omamná droga.“

Právě jsem objevila svůj nový oblíbený žánr – romantická detektivka z prostředí viktoriánského Londýna. A také jsem objevila novou oblíbenou autorku. Amanda Quick mě velice mile překvapila svižným, čtivým a velice dobrým detektivním příběhem, který se ani trochu nepodobal románku červené knihovny, který jsem očekávala, a obsahoval skvěle vyváženou dávku napětí a romantiky. Navíc se vše odehrává v mém oblíbeném období a nejoblíbenějším městě na světě (tedy hned po Opavě).

Příběh je velice realistický a nastiňuje problémy žen v dané době. Autorka se musela studiu problémů dané doby věnovat podrobně, protože vypíchla jak všeobecně známá fakta jako spravování/vlastnictví majetku, neochotu univerzit přijímat ženy, týrání ze stran manželů…tak témata na povrchu skrytá. Knihy z tohoto období čtu velice ráda a pečlivě, ale musím se přiznat, že mě nikdy nenapadlo přemýšlet nad postavením guvernantek v rodinách. Tyto ženy skutečně nikam nepatřily. Od vlastních rodin byly daleko a do rodin, kde setrvávaly 24 hodin denně, nepatřily. Myslím, že nespočet z nich skutečno mohlo být týráno či znásilňováno pro ukrácení kratochvil otců rodin, popřípadě starších synů.

„Strach, který ji ničil nervy od chvíle, kdy před dvěma týdny někdo prostrčil otvorem na poštu ve dveřích ten strašlivý malý lapač slz, ještě zesílil. Celé dny měla pocit, jako by někdo pozoroval každý její krok.“

Něco na této době mě přitahuje. Každá konverzace, návštěva a společenská událost mají své zákonitosti, pravidla. Amanda Quick neudělala jedinou chybu (na rozdíl od jiné knihy, která je všemožně srovnávána s Jane Austenovou!!!) ať už jde o oslovení (občasného „Trenta“ a „Calistu“ a jejich interakce jsem jí ochotná odpustit, protože dodali detektivce šmrnc), oděv, etiketu či navštívenky. Jsem ochotná přimhouřit oko i nad jistým tête-à-tête, které bylo mnohem vášnivější, drsnější a realističtější, než bych u knihy s podobnou tématikou čekala. Autorka popsala scénu s veškerou ulepeností a následnou trapností, jakou takové chvilky dokážou přinést. A byla to bomba. Lepší než všechny duhy, hvězdičky před očima a jednorožci dohromady.

Autorka se dotkla i úsměvného úskalí všech spisovatelů a já jsem se velice dobře bavila nad tím, jak každý komentoval Hastingsovy romány, současný vývoj a předpovídal, kterým směrem se mají či nesmějí postavy ubírat. A jak se pánové durdili nad ženskou postavou v detektivním románu. A ženy očekávaly, že z ženské postavy bude vědkyně a objekt touhy a vzájemné přitažlivosti pro hlavního hrdinu. A zrodil se pojem „shipper“*.

Kniha Dokud nás smrt nerozdělí mě velice mile překvapila. Skrývá v sobě velice dobrou detektivku, lásku a vášeň. A Londýn. Viktoriánský Londýn. Knížka je návyková a báječná a vysloužila si u mě všech 5 hvězdiček.

*Člověk, který vyhledává vztahy mezi hrdiny, především v seriálové hantýrce.

Komentáře (4)

Přidat komentář

---