Jedenáct: Naše činy mívají následky

recenze

Jedenáct (2012) / JitulHa
Jedenáct: Naše činy mívají následky
Hlavním hrdinou knihy je muž, kterého události, jež se před nějakou dobou odehrály v jeho životě, dostaly až na dno. To, co se stalo ho zároveň přimělo přehodnotit všechna jeho dosavadní přesvědčení a priority.
Xavier, jak zní jeho nové jméno, začal nový život v novém městě a s novými zásadami, které by se daly charakterizovat asi takto: Nestrkat do ničeho nos, nevměšovat se mezi lidi a zůstat v naprosté izolaci od okolního světa. Vlastně to jediné, čím Xavier zasahuje do života druhých, je jeho zaměstnání.
Má svůj večerní pořad v rádiu, jeho posluchači jsou často zoufalci, kteří mají za to, že jsou na konci sil, nevědí co se životem nebo jen chtějí, aby je někdo vyslechl, tím někým je právě Xavier se svým koktavým kolegou spolumoderátorem. Xavier si je jistý, že tahle jeho nová filosofie a styl života ho ochrání před opakováním něčěho podobně strašlivého, co bylo důvodem toho, že za sebou spálil všechny mosty. Ale, jak už to ostatně bývá, život si s námi dokáže pěkně zahrát....
Je to tedy právě Xavierova lhostejnost, kterou využívá jako štít vůči okolí, která způsobí, že nezakročí v rozhodující chvíli, kvůli níž se vzápětí začnou odehrávat situace, ke kterým by v opačném případě nedošlo. Xavier Ireland nemá ani tušení, co všechno tento jeho "přešlap" zapříčiní, nejen jemu, ale i dalším 11 lidem.
Vše vygraduje zrovna tehdy, když se mu, zejména díky uklízečce Pippě, začíná blýskat na lepší časy.
Kniha s názvem Jedenáct na mě zapůsobila prakticky hned po přečtení anotace, byla jsem neskutečně zvědavá, co se v životě hlavního protagonisty odehrálo i co se bude dít dál, zkrátka jsem chtěla vědět, co se za tím vším skrývá. Říkala jsem si, že tam nejspíše bude spousta napětí a zvratů. Samotný výsledek mě bohužel tolik nenadchl (zpočátku vlastně asi vůbec), když už jsem měla přečtených celkem dost stran, pořád na mě doléhal pocit, že se v knize nic neděje, četla jsem dál z donucení, jen kvůli očekávání toho, co příjde a kdy už se NĚCO stane.
Nechci, aby to vyznělo, že kniha nemá žádný děj, ono se něco děje - je tu plejáda lidí s různými charaktery, různými strastmi, kteří se do situace v níž se teď nachází, ocitli díky osudovému přehlédnutí hlavního hrdiny. Nicméně všechno je autorem podáváno tzv. mezi řádky. Všechny postavy, včetně ústředního představitele, jsou mdlé a nevýrazné. Vážně mi přišlo, že žádná z těch mnoha postav, které autor do knihy zařadil, nemá pečlivě vykreslenou osobnost, byla to jen snůžka nešťastníků, kteří se nechali strhnout nastalou situací a místo toho, aby jí čelili či se snažili nalézt nějaké rozumné řešení, dělali jednu botu za druhou. Jediná postava s osobností byla úklidem posedlá Pippa, která to ovšem sama nezachrání.
Abych nezapomněla, pak tu byl Murray, coby koktavý moderátor rádia, vážně??? U něj se pokaždé přetrhlo veškeré mé sžití s předkládaným příběhem a neubránila jsem se v hlavě myšlence, která vždy opakovala: je to pouhá fikce.
Navíc příběh je vyprávěný z pozice třetí osoby, což u téhle knížky s bezvýraznými protagonisty a dějem, který ubíhá podobně jako stojatá voda v řece, působí ještě více odosobněně, než je nutné. Celé čtení se mi vlastně zdálo, že události a lidi plynou, plynou, plynou, já pořád čekám, čekám a čekám. Připadalo mi, že se autor ty situace snaží podat nenápadně a bez povšimnutí do takové míry až jsem měla pocit, že jsem téměř bez povšimnutí dočetla na samý konec. Ale co mi na stylu psaní vadilo ze všeho nejvíce, byla autorova potřeba vzápětí sdělovat u postav, které se v knize skutečně jen mihly a nepatřily do skupinky jedenácti (např. Gemma), co budou dělat v průběhu příštích několika řádcích let, v podstatě až do své smrti - to má být co? Originalita? Vždy, když jsem na tohle na nějaké stránce natrefila, v první chvíli jsem si myslela, že mi chybí kus textu, než mi došlo, že to je autorův pokus, já opravdu nevím o co. Tyhle informace o lidech, kteří v ději nebyli nijak důležití, postrádaly jakýkoliv smysl (alespoň pro mě), a v knize doslova překážely.
Na druhou stranu musím pochválit autorovy metafory. To, jakým způsobem dokázal vyjádřit různá přirovnání něčeho k obyčejným věcem bylo impozantní a vyznívalo to velice působivě - tohle bylo na jeho projevu opravdu originální a nezaměnitelné. Kniha byla promyšlena také v tom smyslu, že vše se točilo kolem čísla 11, ať už to byl samotný název, počet lidí, jichž se Xavierova nečinnost dotkla, počet kapitol, nebo iniciály ve jméně hlavního hrdiny: Xavier Ireland (římsky XI), i spletenec jednotlivých příběhů na konec někam vyústil.
Ano, NA KONEC, až na konec se dospěje k tomu, na co se autor zřejmě snažil poukázat - a sice, že člověk nikdy nemá svá rozhodnutí brát na lehkou váhu, nemá zapomínat na následky svých činů a má si uvědomovat, že jeho jednání nemusí vždy ovlinit jenom jeho samotného, ale i ostatní, že není na světě sám, tudíž musí mít na paměti, že i v na první pohled bezvýznamných situacích má jednat nejen ve svůj vlastní prospěch, ale i ve prospěch druhých... A přesně pro tohle poučení jsem nakonec docela ráda, že jsem si tuhle knížku přečetla.

Komentáře (0)

kniha Jedenáct recenze