Jaroslav Čejka - Odcizená krajina

recenze

Ač se básník a spisovatel Jaroslav Čejka na české spisovatelské scéně pohybuje již několik desítek let, tak jeho jméno bohužel není mezi českými čtenáři až tak známé. Když už, tak jej mnozí znají spíše pod pseudonymem jako „Michala Fiebera“ – autora píšícího detektivní romány a povídky. Přitom je jeho literární dílo bohaté a na žánry i velmi pestré. Cílem recenze však není představení celého Čejkova díla, nýbrž seznámit vás s jeho nejnovějším románem, a to „Odcizenou krajinou“, kterou na podzim roku 2013 vydalo nakladatelství MOBA.

I když by se podle anotace mohlo zdát, že se děj bude odehrávat především ve válečném nebo poválečném Československu a hlavně v oblasti zvané Neveklovsko, tak tomu až tak úplně není. Ano, tato doba a kraj jsou pro román klíčové, avšak většina děje se v něm neodehrává. Autor čtenáře provede téměř celým dvacátým stoletím a kromě Neveklovska se děj odehrává z velké části i v Praze, která je velké většině z nás důvěrně známá.

V románu vystupuje hned několik důležitých postav, z nichž ty nejvýznamnější jsou sestry Vera a Ema Wesselé, malíř Tomáš Rajen a básník Přemysl Rataj. Každému hlavnímu hrdinovi autor věnoval patřičný prostor a nechal čtenáře proniknout až do jejich nitra.

Jako prvního poznáváme na sklonku třicátých let 20. století Tomáše Rajena, mladého a nadějného malíře, který je platonicky zamilovaný do mladé kunsthistoričky Very Vesselé, ta jej však vytrvale odmítá. Rajen ji chvíli dobývá, ale po několikátém odmítnutí se rozhodne přesunout svůj zájem na jiný ženský objekt. Uplyne však několik let a osud je po válce opět znovu svede dohromady a tehdy už se mu Veru, jenž je poloviční Židovka a nepodařilo se jí jako sestře vyhnout věznění v koncentračním táboře, podaří získat.

Pro oba je to osudový vztah plný vášně a emocí. Dalo by se říct, že pro citově založeného Rajena je Vera vším, avšak ta, i když k němu chová velmi vřelý a silný cit, si od něj stále udržuje určitý odstup a spíše než na budování jejich vztahu se zaměřuje na budování československého socialistického státu, což stvrdí i svým vstupem do komunistické strany. Její angažovanost ve straně a naopak Rajenova pasivita vůči režimu se také jejich vztahu stane osudná a Vera s Rajenem raději po několika letech vztah ukončí.

Tomáš Rajen se z rozchodu jen těžko vzpamatovává a tak se snaží najít únik v malování obrazů. Díky tomu jej osud svede dohromady s Verinou sestrou Emou. Ema je sice již několik let vdaná za katolického intelektuála Miloslava Halíka, ale jejich manželství není úplně šťastné. Miloslav Halík, který byl celý roky zapáleným katolíkem, se jen těžko smiřoval s nově nastoleným režimem a tak jako jediné řešení viděl v tom, že na všechny své předchozí hodnoty a povinnosti rezignoval, tedy i na ty manželské. Prázdnota a nenaplněnost v manželském vztahu Emu přiměla hledat naplnění jinde, a to našla – napřed v malování krajin a později i v Tomáši Rajenovi.

Jistě si kladete otázku, jak se vztahy obou sester a surrealistického malíře souvisí postava básníka Přemysla Rataje? I když je tato postava pro celý příběh velmi důležitá a minimálně celá polovina románu se kolem ní točí, tak bude v této recenzi ponechána v závoji tajemství. Přece jen by i drobný odstavec o ní případnému čtenáři prozradil mnohé, a to by byl pak ušetřen hned několika překvapení.

Příběh seznamuje čtenáře velmi podrobně s událostmi druhé poloviny 20. století, které se odehrály v Československu, ale činí tak velmi nenásilnou formou, takže čtenář nemá pocit, že by četl nějakou učebnici dějepisu. Jak šla desetiletí a společnost se měnila, tak je i v knize velmi věrně vyobrazena nejen každá změna nálady ve společnosti, ale i změna jejích hodnot a chování. Zajímavé je, že se to všechno jakoby promítá i do Rajenova surrealistického obrazu Odcizená krajina, jenž se neustále mění a utváří souběžně s klíčovými historickými událostmi.

Pro mnohé bude nejspíš velkým nezvykem až citelná přítomnost vypravěče, který je silně spjat s dějem a seznamuje čtenáře s příběhem v širších souvislostech. Někomu možná bude zvolený styl „proti srsti“, ale jistě se najdou i ti, kteří v něm najdou a zalíbení a ocení vyprávění v širším kontextu.

Odcizená krajina je román, který úplně nelze zařadit mezi odpočinkové čtivo. Na rozdíl od běžné románové produkce nakladatelství MOBA je poměrně těžký, stejně jako období, na které se Čejka ve své knize zaměřil. Kniha čtenáře donutí nad dějem přemýšlet a i když je značná část příběhu věnována politické situaci, byť z pohledu obyčejných lidí, tak je hodně čtivá a poutavá, dokáže tedy zaujmout i čtenáře, který tuto dobu nezažil a ví o ní pouze zprostředkovaně.

Ukázka:

„Zabiju tě!“ křičela Vera ve chvílích vrcholné rozkoše. „Jednou tě zastřelím jako psa!“ A bušila mu pěstmi do prsou.
Vyděsil se, když se to stalo poprvé. Nejenže sám žádného vyvrcholení nedosáhl, ale mále překazil i to její. Doslova se vytrhl z jejího objetí a sklouzl z postele.
„Co se ti stalo?“ ptal se a v kleče jí líbal ruce a nohy, které měla studenější než kus ledu – jako by v sobě za léta strávená v koncentráku akumulovala všechen ten chlad vymrzlých baráků a appelplatzů. „Ublížil jsem ti nějak?“
Chvíli jen ztěžka oddechovala.
„Ne. Proč? Byla to nádhera! Jako bych stoupala až k nebi.“
„Tak proč jsi mě chtěla zabít?“
„Já tebe? Jak jsi na to přišel?“
„Křičela jsi, že mě zastřelíš.“
Její pohled zasklil mráz. „To víš, lágr,“ řekla neochotně. „Z lágru se málokdo vrátil úplně normální. Někoho budí noční můry ze spaní a někoho pronásledují i při vědomí. Musíš mi to prominout. Tedy jestli můžeš."

Komentáře (0)