Jaký vlastně dar tato nemoc přináší?

recenze

Dar jménem Alzheimer (2015) / ŠvestkováR. (130 views)
Jaký vlastně dar tato nemoc přináší?
I se zákeřnou, drtivou nemocí se lze vyrovnat s láskou, pochopením, laskavostí a humorem. Maggie La Tourelle nám předkládá dojemný příběh, ve kterém zaznamenává rozhovory se svou matkou Pat, trpící Alzheimerovou chorobou. Vyprávění v této knize často překvapuje naprosto nečekanými myšlenkami, ohromujícími náhledy do, zatím z valné míry neprozkoumaných, témat týkajících se této nemoci – například jaké mohou být její hlubší spirituální aspekty.
Když jsem si přečetla tuto anotaci knihy "Dar jménem Alzheimer", řekla jsem si, že jí musím mít. Působila na mne zvláštním dojmem a chtěla jsem si ověřit správnost mých prožitků se stejnou situací a to péčí o osobu s Alzheimerovou demencí (dále jen pro tento text AD).
Knihu jsem si s tímto velkým očekáváním zakoupila a začala číst.
Musela jsem jí přestat číst. Jistě se ptáte proč. Nenaplnila však mé očekávání.
V čem?
Mezi mnou a mými zážitky a autorkou a jejími zážitky je totiž od začátku velký rozdíl. Ona nemusela řešit tu první část péče o člověka s AD. Hned v úvodu píše, že měla to štěstí, že našla ve svém těsném sousedství zařízení, které maminku přijalo a postaralo se o tu běžnou ošetřovatelskou a sociální péči (bohužel tvořící větší část denní péče o člověka s AD jako je mytí, převlékání, praní, ošetřování, lékařskou pomoc, administrativu s úřady apod.).
Ze své zkušenosti a několika dalších osob v mém okolí, kteří se chtěli (nebo museli) starat o osobu s AD v domácím prostředí musím konstatovat, že běžná péče je ta nejdůležitější část péče o osobu s AD. Proč? Není mnoho specializovaných zařízení v ČR a pokud jsou, tak ne vždy jsou k osobám s AD přívětivé a rodinám dostupné (ať už cenově, vzdáleností, přístupem k rodině).
V oblasti psychologické péče (v knize jde o dominantní část) autorka popisuje své zkušenosti se svou maminkou. Měla štěstí. Můj dědeček i přes moji snahu využít všechny mé odborné poznatky z práce s lidmi, nebyl takovéto komunikace schopen a to ani v počátku své nemoci. Hodně totiž záleží také na tom, jakou povahu měl člověk, který onemocní AD, jakými těžkostmi v životě prošel, jaká je rodinná konstelace (v tom se s autorkou shodnu). Ale ne každý pečovatel je vybaven (jako autorka knihy) odbornými znalostmi, které může při péči o osobu s AD (v oblasti psychologické a spirituální) využít.
Dále nemohu souhlasit s rozdělením fází nemoci a jejich délkou. U každé osoby s AD je jiná.
Nic zde také není napsáno o péči o členy rodiny, rodinu jako celek (často totiž zjistíte, že lidé od kterých jste čekali podporu se jednoduše ze svých povinností vyvlečou).
Přes všechny tyto výhrady, si myslím, že kniha může být částečně užitečná terapeutům (jde o jednu podrobnou kazuistiku), kteří se profesně zaměřují na péči o osoby s AD a pomoc rodinám těchto osob. Věřím, že časem vyjde kniha, která přinese různé příběhy lidí a jejich různé pohledy na AD.

Komentáře (1)

kniha Dar jménem Alzheimer recenze

binysek
03.01.2016

mám zkušenost s podobnou chorobou, pro mne nejhorší a asi i nezvládnuté bylo přijmout to, že se jedná o projevy nemoci, že člověk včera plný energie, zájmů,najednou mívá stavy, kdy reaguje podivně až zle (samozřejmě z mého hlediska), že mluví nesmysly... dělá si snad legraci? a včera plný empatie jí najednou někdy není vůbec schopen.
ústav daleko a bez možnosti častých návštěv, práce mnoho a v dostupném okolí žádný denní stacionář s odbornou péčí, žádná skupina, s níž by pracoval odborný psycholog...takže zbyly jen ty prášky. Péče o podobné pacienty, zejména o staré, je naprosto nedostatečná a v plenkách a rodina, zejména, když zbyde k péči jen jeden člen, to skoro nemlže zvládnout.