Jak to vidím já - Syn pekel: Vlčí krev

recenze

Vlčí krev (2013) / Maragad (218 views)
Jak to vidím já - Syn pekel: Vlčí krev
Temnovlci byli jiní. Dosud se mu nepodařilo přijít na to, proč. Stejně jako všechny ostatní, i jejich předky přivedl na tento svět na počátku časů Černý posel. Byl to posel vyslaný Pekelným pánem. Jeho synové se v jazyce Ohnivých propastí jmenují Weer worfové, v lidské řeči Synové pekel. Tvorové lidské podoby, měnící se v zuřivé krvelačné bestie podobné vlkům. Sytí se lidským masem. Po příchodu elfů a nastolení míru elfští bohové Černého posla vyhnali zpět do Ohnivých propastí. Po jeho odchodu už nebyli jeho synové schopni se množit mezi sebou. Lidé využili své šance a postupně Weer worfy vyvraždili. - Vlčí krev str. 66-67 -

K přečtení této knihy jsem se chystala už dlouho, ale poslední dobou jsem se začínala docela bát, reakce z mého okolí nebyly zrovna úplně pozitivní. Ale raději jsem si dopředu žádné recenze nečetla, abych si opravdu o knize udělala jen svůj obrázek a neovlivňoval mě cizí pohled.

Poslední Weer worfové
Příběh nás nejdříve zavede do minulosti, kde elfové bojovali proti třinácti démonům a lidé lovili a zabíjeli Weer worfi, Syny pekel přivedené na zem z Ohnivých propastí Černým poslem. V této době se pro svou smečku obětoval její vůdce Wolfgar a uzavřel dohodu s třináctým démonem. Dohoda zněla tak, že za přežití jeho pokrevní linie, předá svou moc Liadell, třináctému démonovi. Poté se vracíme z minulosti do současnosti, kde jsou démoni spoutáni a nehrozí od nich žádné nebezpečí. Smečka Weer worfů přežila vybíjení vlkodlaků, ale často se stěhují, aby je lovci nevypátrali a Pravé maso, tak označují maso lidské, jedí jen příležitostně. Navíc jejich počet pomalu klesá, děti se rodí mrtvé, zdegenerované nebo nemocné a stejně brzy umírají, po vzájemném křížení jen v rámci smečky potřebují novou krev. Po smrti svého otce Ragara se vedení smečky ujímá teprve šestnáctiletá Aragen, která kvůli přežití smečky neváhá používat temnou magii, kterou dostala do vínku díky spojení s třináctým démonem. Zvládne Aragen sehnat novou krev nebo její smečka Temnovlků vymře? Současně s Arageniným pohledem tu ještě máme pohled Nerana, jednoho z posledních Weer worfů. Neran se vydává hledat Étarlininy slzy, aby mohl zachránit svého bratra Gerrata. Cesta ho zavede do země věčného ledu a sněhu, do Breetie, kde ho dohoní jeho minulost, zvládne se přes ni přenést, aby mohl bratra zachránit?

Kniha Vlčí krev na mě zapůsobila rozporuplně, na jednu stranu se mi příběh líbil. Michaela Burdová si pro nás vymyslela svůj svět a ten byl opravdu úžasný. Smekám před její fantazií. Ale na stranu druhou bych několik věcí autorce vytkla. Bohužel jsem nečetla její předchozí díla, takže nemohu posoudit, ale u Vlčí krve mi kniha občas přišla až moc brutální. Považte, když šestnáctiletá holka bez jakýchkoli výčitek usmrtí člověka tím, že mu rozerve hrdlo a velice se tím baví, to mi přišlo až přehnané. Navíc chápu, že to k dotvoření atmosféry kolem Temnovlků patří, ale že snídají srnčí vnitřnosti, to bych až tak moc vědět také nemusela, pokud by to jedli jako vlci, byla by to věc jiná. Ještě bych vytkla některé zbytečně zdlouhavé popisky a mrzelo mě, že postava Wolfgara už se dál v ději neobjevuje. Vím, že byl jen oběť, ale během těch pár stránek prologu, jsem si ho docela oblíbila, a tak jsem čekala, jestli se někde dál ještě nějak záhadně neobjeví. Ale abych jen knihu nehatila, tak jak už jsem psala, kniha se mi i líbila. Byly tu dva pohledy, jeden byla Aragen, jako hlavní postavu jsem ji ráda neměla, byla krutá a necitelná, sice měla asi tři slabé chvilky, ale tím si mě nezískala, byla to typická záporná postava. Další pohled byl Neran, toho jsem měla radši, sice byl nafoukaný, ale také měl i smysl pro humor. Navíc se jeho pohled vracel i do minulosti a opravdu se všechny nejasnosti a záhady během tohoto dílu vysvětlily. Díky střídání pohledů se kniha čte celkem rychle, a navíc Neran musel zdolávat spousty překážek, takže u jeho pohledu se čtenář určitě nudit nebude.

Určitě by tady stálo za to, ještě rozebrat knihu jako takovou. Abych řekla pravdu, tak mě obálka moc nenadchla, ale vzhledem k tomu, že si ji autorka kreslila sama, tak přimhouřím oko. Ovšem pod přebalem je kniha opravdu nádherná. Dále máme hned po otevření knihy k dispozici nádhernou a praktickou mapu, takže kdo to má rád, může při čtení sledovat, kde se postavy právě nachází. Moc se mi líbily básničky, které byly ze začátku každé kapitoly, nejen že byly pěkné, ale vždy se k dané kapitole hodily. A nakonec tu máme jako zvláštní doplněk knihy obrázky hlavních postav.

Vlčí krev je kniha, kterou už nejspíš znova číst nebudu, ovšem pokračování si přečtu ráda. A to nejen kvůli otevřenému zakončení knihy. Ještě upozorním, že když jsem dohledávala obrázky do recenze, zjistila jsem, že Michaela Burdová má na svém blogu k Synovi pekel nádhernou obrázkovou galerii.

Komentáře (0)

kniha Vlčí krev recenze