Ideová nadstavba díla A. Randové

recenze

O A. Randové a jejím díle se u nás začalo asi živěji diskutovat v roce 2014 v souvislosti s vynikajícím společným nakladatelským počinem Arga a Dokořán, jímž bylo vydání monumentálníhon románu „Atlasova vzpoura“. Románu, jenž ovlivnil hospodářskou politiku USA a tím i světové dějiny.
V Atlasově vzpouře je zformulován filozofický koncept objektivismu, jenž se posléze stal myšlenkovým rámcem pro mnoho amerických podnikatelů a členů establishmentu.
„Ctnost sobectví“ Randová původně sepsala jako sérii článků v magazínu The Objectivist Newsletter v nutkání osvětlit veřejnosti objektivistickou etiku očištěnou od beletristického nánosu, který se ni něj pochopitelně nalepil v Atlasově vzpouře. Její nakladatel ji vyzval ke kompilaci článků, což dalo vzniknout tomuto souboru esejů. Těch je celkem 19, z nichž 14 je dílem Randové a 5 napsal Nathaniel Branden, společník, s nímž mimo jiné vydávala výše zmíněný magazín. Kromě toho knihu tvoří i úvod sestavený Randovou.
Název knihy je provokativní a původně měl být ještě provokativnější, neboť měl nepřímo útočit na prezidenta Kennedyho. V této souvislosti lze poněkud škodolibě konstatovat, že nově zvolený název je pro „povzbuzení“ zájmu veřejnosti o knihu plně dostačující.
„Ctnost sobectví“ je svým způsobem manifestem objektivistické etiky, zaobírá se nejdůležitějšími hodnotami tohoto etického systému a konfrontuje je s tradičním pojetím. Objektivistické etika je přitom pojímána jako systém, který „vyzdvihuje racionální sobectví – tedy hodnoty, jichž je zapotřebí k přežití člověka jako člověka – tedy hodnoty, kterou vyžaduje lidské přežití, nikoliv hodnoty vyplývající z touhy, pocitů, rozmarů…“ Tato etika vychází ze základní premisy: „Protože všechno, co člověk potřebuje, musí objevit vlastní myslí a vytvořit vlastním úsilím, spočívá způsob přežití rozumné bytosti na dvou základních pilířích: myšlení a produktivní práci.“ Základními hodnotami objektivistické etiky jsou: Rozum, Účel a Sebeúcta, a jim odpovídají ctnosti: Racionalita, Produktivita a Hrdost.
Randové výklad pojmu sobectví, jež se stal součástí názvu knihy, je v daném kontextu klíčovým pojmem, který vyvolal bouřlivý odpor. V jejím pohledu není slovo sobectví odrazem zla. Neznamená ale také každému možnost dělat, co se mu zlíbí. Je odrazem odpovědnosti za svůj vlastní život, ve kterém má člověk vše podřizovat vlastním zájmům a má možnost se svobodně rozhodnout, které zájmy to jsou. Jeho zájmy mají současně také být předmětem morálních soudů. Není tedy možné odsuzovat člověka za to, že sleduje svoje zájmy, ale pouze za to, když tyto zájmy jsou zločinného charakteru. Randová také hluboce kritizuje altruismus, neboť jde o chování člověka spojené s jeho vnitřní ztrátou - obětováním. Objektivistické etika však říká, že lidské dobro nevyžaduje oběti a nelze je dosáhnout obětováním kohokoliv komukoliv. Člověk by neměl obětovat, jeho chování by vždy mělo přinášet nějaký zisk a mělo by tedy mít charakter směny. Láska, obdiv, přátelství jsou v tomto pojetí duchovní platbou, kterou člověk poskytuje jinému člověku za jeho ctnosti. „Milovat znamená cenit si.“
Morálním cílem života člověka je dosažení svého vlastního štěstí. To neznamená, že je lhostejný ke všem lidem, že lidský život pro něj nemá žádnou hodnotu a že nemá pomáhat jiným v nouzi. Znamená to, že svůj život nepodřizuje prospěchu jiných a že se neobětuje jejich potřebám. Pomoc ostatním má být aktem velkorysosti, nikoliv morální povinností.
Randová se zabývá rolí státu, který by dle jejích slov měl být přísně oddělen od hospodářské sféry, neměl by do ní nijak zasahovat a měl by nechat volný prostor laissez-faire kapitalismu. Jedinou rolí státu je chránit práva jednotlivců, především jejich právo na život, na vlastní svobodu, na vlastní majetek a na vlastní štěstí.
Rozum je dle Randové základním nástrojem přežití člověka. Musí přitom vycházet z reality. „Když člověk odmítne rozum jako kritérium úsudku; zůstává mu jen jedno alternativní kritérium: jeho pocity.“ Víra je přitom ztotožnění pocitu s poznáním. Existuje jen jedna realita – realita poznatelná rozumem.
Randové ve své objektivistické etice říká, že člověk má sledovat svoje vlastní zájmy a jednat racionálně. To vyžaduje i odpovědnost. Každý člověk musí být zodpovědný za vlastní zájmy a život. Jen tak může respektovat zájmy ostatních. Mezi lidmi však panuje strach z odpovědnosti, projevující se mimo jiné strachem z vynášení morálních soudů. Falešná zásada „nesuď, abys nebyl souzen“ svazuje ústa, ale zároveň je rezignací na morální odpovědnost. Výše uvedená zásada by měla být obrácena v: „Suď a buď připraven, že budeš souzen“. Vynášet morální soudy je však možné, až tehdy, jsou–li vysloveny věcné argumenty či došlo-li na konkrétní jednání. „Pro člověka, který se snaží nepřiznat, že zlo je zlem, je stále nebezpečnější uznat, že dobro je dobrem.“
Za silně kontroverzní lze považovat některé pasáže kritizující kolektivismus a zejména jeho ekonomické souvislosti. Důraz na absolutní majetkové a ekonomické svobody s téměř absolutním vyloučením mechanismů přerozdělování se v dnešní době zdá nejen nerealizovatelný, ale ve své podstatě absurdní. Randová formuluje obecné zásady, ale neřeší konkrétní případy jednotlivců, kterým není z podstaty věci umožněno převzít individuální odpovědnost za dosažení svých zájmů. Kritizuje systém konfiskace části výtěžku lidské práce za účelem jeho přerozdělování. Operuje sice s kritériem, jímž je schopnost jednotlivce produkovat více, než činí jeho spotřeba (jak to ale kvantifikovat?), ale v návaznosti na to zdůrazňuje princip svobodné volby při určení adresátů přerozdělených prostředků. Absurditu tohoto řešení lze ilustrovat na příkladu, který není tak odstrašující z hlediska sociálního, ale vyvolává mrazivé chvění např. z hlediska aplikace základního vědeckého výzkumu při vývoji léků: „Nové objevy jsou potenciální hodnotou pro všechny lidi, ale nikoliv za cenu obětování všech jejich skutečných hodnot. Pokrok, který je využitelný ve vzdáleném nekonečnu a nepřináší nikomu žádný prospěch, je obludnou absurditou.“ Kdo přitom může předem říci, zda základní výzkum neskončí ve slepé uličce?
Jak patrno, některé etické zásady formulované Randovou se při jejich čtení mohou příčit našim zkušenostem a zásadám. Akceptovat všechny je asi nad síly Evropanů a zřejmě i většiny Američanů. U mnohých dalších ale lze položit ruku na srdce: není to projevem našeho přirozeného chování? Je nám bližší vybírat si k pomoci imigranty dle našeho uvážení a poskytnout jim pomoc, jakou uznáme za vhodnou, nebo se jsme ochotni poddat se diktátu a nutnosti pomáhat všem bez ohledu na naše zájmy? Teprve vystaven konkrétním životním situacím může si člověk udělat konkrétní úsudek a poměřit abstraktní úvahy s realitou. Není to jednoduché, ačkoliv oba autoři do svých textů takové konkrétní situace zakomponovali. I tak čtenář potkává mnoho pojmů a jejich výkladů, které jsou v rozporu s naší kolektivistickou zkušeností.
„Ctnost sobectví“ není jednoduchým čtením. Na mnoha místech působí velmi dogmaticky a vyvolává u čtenáře automatické obranné mechanismy – skepsi a odmítání. Některé pasáže je nutno číst opakovaně, aby byl pochopen záměr autorů, a osobně se obávám, že i tak se mi to nepodařilo.
Obvykle v takových případech píši, že chyba je na straně čtenáře – tedy a mé straně. Udělám výjimku – zcela v duchu doporučení A. Randové – a říkám, že tentokráte je problém ve formulaci textu.
Na usmířenou dodávám rok prvního publikování knihy – 1964 (mimo jiné rok mého narození), a to má také svoji váhu.

Komentáře (0)