I v Evropě se píše skvělá a originální fantastika

recenze

Ostravské nakladatelství Fantom Print vydáním knihy „Cesta hněvu“ překvapilo hned ve dvou ohledech. Jednak tím, že na náš knižní trh obydlený především angloamerickou fantastikou přináší francouzskou fantasy, ačkoliv Fantom Print známe jako nakladatele specializujícího se především na angloamerickou a německou fantastiku. A za druhé faktem, že prvotina „Cesta hněvu“ ( v originále La Voie de la Colère, 2013) je klasická fantasy, mnozí by řekli tolkienovská, a tak budete v knize marně hledat prvky jako vlkodlaci, upíři, či panny zamilované do chlupáče se zuby ostrými jako břitva.

Ale i tady příběh přece jen vybočuje ze stereotypu, poněvadž Antoine Rouaud se nevydal cestou jako R. Feist, R. Jordan a jiní více či méně úspěšní tvůrci fantasy, kteří svá slavná díla založili na principech Pána prstenů – epické hrdinské fantasy ságy se značně propracovanou historií, mytologií či božstvy. Není zde skupinka reků, kterým autor předurčil osud jako z antického rčení – přišli, viděli a zvítězili.

Rouaud sice svůj příběh načrtl do klasického středověkého fantasy světa, kde bychom neffovsky řekli, že je něco jinak, kde funguje i něco jako magie (animus), kde najdete také draky či jiné specifické obludy (rouargové), ale jen jako velké tupé zvířecí dravce, bez magického nádechu. Jeho fantasy svět je bez mocných čarodějů, bez stvůr jako ze samotných pekel, a hlavně bez super hrdinských postav. A právě toto je svět, kde se uprostřed močálů vydává zubožený kluk na svoji vlastní cestu hněvu.

V mocném císařství se jako lesní požár šíří rebelie. Poddaní s podporou některých svých pánů se začnou vzpouzet absolutní moci císaře a vlastně celému, po staletí zavedenému systému. Musí zasáhnout císařská armáda, aby byly opět nastoleny staré pořádky. A musí být vykonány činy, které s lidskostí nemají nic společného, a v konečném výsledku jen rozdmychávají oheň.

Právě zde vstupuje do děje i nejlepší císařský stratég, generál Dun-Cadal. Při potlačování rebelských vojsk v močálech hrabství Slanisko byl ale těžce zraněn a ponechán svými poddůstojníky na pospas osudu. Je ale zachráněn podivně zarputilým klukem beze jména, jenž požaduje jako odměnu pouze jedno - naučit se bojovat a zabíjet.

Jejich vztah se začíná uprostřed močálů a krvavé občanské války měnit. Generál začíná cítit k chlapci, jehož pojmenuje lakonicky Žabák, něco jako otcovskou pýchu, a myslí si, že zná důvody pro jeho jednání. A tak se s nimi vydáme na cestu ke … štěstí, či úspěchu?

Bez skrupulí přiznávám, že příběh dle mého názoru je originální, nestydím se říci excelentní. A to nejen proto, že je skvěle napsaný, ale především tím, že vybočuje ze stereotypů fantasy. Autor vytvořil příběh, ve kterém hraje velkou roli především realističnost a autenticita jednotlivých lidských postav.

Už od prvních vět vás děj polapí a začne se rozvíjet do různých časových rovin z hlediska jednotlivých postav. A v momentě, kdy si budete potutelně myslet, že víte, kterým směrem bude děj pokračovat, začne Rouaud psát příběh z pohledu jiné postavy, v jiném čase a celá původní kostra příběhu se zhroutí a vydá se novým, překvapivým směrem.

Právě tato hra na to, že nic není černé a bílé, vytváří z knihy něco originálního, co jsem zažil například u slavného „Jména větru“ od P. Rothfusse. Žádné „a šťastně žili až do smrti“ zde nenaleznete, poněvadž to tak v životě nechodí, a toto není „jen“ fantasy pohádka. Přes fantastičnost totiž „Cesta hněvu“ vyvolává pocit opravdovosti, že něco takového se stalo, někde za rohem, někde v jiném kraji a čase. Balancuje jakoby na hraně mezi fantasy a historickým příběhem.
V překladu Kateřiny Niklové vyšlo v roce 2014.

Komentáře (0)