Hrdinové na facku

recenze

Pokud jste četli Divergenci, pak asi předpokládáte, že jsem na Rezistenci musela být neskutečně natěšená a nemohla se dočkat pokračování, abych se dozvěděla, co bude dál. Popřípadě, pokud jste se již seznámili s mým názorem, zda to bude lepší než ten díl první. Nedivím se vám, ta kniha na to ty předpoklady měla. Jenže já slyšela svoje. Takže jsem do toho šla už předem otrávená a čekala jsem, že to nebude dobrý.

Začátek mě v tom jen utvrzoval. Nebavilo mě to a Tris mě pomalu, ale jistě, začínala štvát. Ve výsledku jsem dala sedm kapitol a následně to odložila, mám dojem, že kvůli něčemu lepšímu. Asi nemusím vysvětlovat, že pak už se mi do toho vůbec vracet nechtělo, že?

Jak ale vidíte, píšu recenzi, takže jsem to očividně zvládla. Nelákalo mě to, ale řekla jsem si, že je na čase s těmi rozečtenými knihami něco udělat a tahle byla jednou z nich. Četla jsem a četla a překvapivě jsem začala zjišťovat, že to možná nebude tak špatný, jak jsem čekala.

„Když uděláš něco, co tě pak mrzí, vezmi si z toho ponaučení pro příště.“

Tris mě svým způsobem štvala po celou dobu. Ufňukaná, neustále se litující a očividně zastávající názor alá „Jsem hrdinka, musím všechny zachránit a co, že třeba chcípnu! Jsem strašnej člověk, stejně nezasloužim žít!“. Ale jako jo – to její chování se zčásti dalo chápat a problém není v tom, jak ji autorka vytvořila. Protože ona ty postavy celkem i umí. Jen prostě Tris by mě štvala i v reálu. A vím, že já bych na jejím místě byla asi ještě horší.

A Tobias byl… On si očividně taky vzal do hlavy, že musí neustále všechny a všechno zachraňovat. Ozvlášť Tris, které ještě bylo potřeba kázat o nezodpovědném chování a tom, jak se snad chce nechat schválně zabít. Zkrátka a dobře, nechápu, co na něm všichni tak žerete.

Na druhou stranu, jsem si uvědomila jednu věc, která v dystopiích a nejen v nich, zas tak typická nebývá. Hlavní hrdinka totiž není vlastně nic moc výjimečného. Jasně, je divergentní, ale není jediná, takových je spousta. Nikdo od ní vyloženě nic neočekává, v tom širokém hledisku, jestli chápete. Prostě postava na úrovni těch vedlejších. Tobias to samý. A byla to fajn změna. (A teď trochu spoiler, ale rejpnout si musím – škoda, že to tak autorka nenechala.)

„Zjistila jsem, že lidé nejsou nic víc než vrstvy tajemství naskládané na sebe. Máte pocit, že je znáte, že jim rozumíte, ale jejich skutečné pohnutky zůstávají skryté, uzamčené v jejich srdcích. A tak nikoho nikdy skutečně nepoznáte, i když se někomu občas rozhodnete věřit.“

Obě ty postavy jsou vlastně částečně podobný… S těma pocitama, jak jsou strašný anebo někam nepatřej, nezasloužej si to, cokoliv a že teda musí všechny zachraňovat. A lhát tomu druhýmu.

Aneb, připravte se na to, milí zlatí – mezi Tris a Čtyřkou to začne vrzat. Smutný je, že z většiny se chovali oba jak idioti kvůli blbostem a prostě jen… what the fuck.

Děj byl takový… No, rozhodně se toho dělo víc, než v prvním díle, takže bod za to. Hlavní pointou je, pokud to nečekáte, boj proti Sečtělosti, poněvadž v Chicagu už se prostě poklidně nežije. Každopádně, nevím, jestli mě dostatečně nezaujal děj anebo autorčin styl psaní, leč je příjemnej a čte se celkem dobře, nebyl dostatečně čtivej, jednoduše mě ta kniha nijak nepohltila. Ani na chvíli. A to je asi hlavní důvod, proč mi ta kniha nepřišla jako nic závratného.

Dle mýho je ta kniha na stejný úrovni jako první. Zkrátka naprosto průměrná dystopie, jakých je mraky a existuje spousta lepších. Ani druhej díl mi nevysvětlil, proč je kolem toho takový povyk a proč to tolik lidí zbožňuje. A nějak nečekám, že mi to ten poslední ještě stihne vysvětlit. Je to takové jednoduší a celkem nenáročné a četbou rozhodně nic neztratíte. Ale nečekejte od toho nic mega. Tři hvězdičky.

Komentáře (0)