Hrabe vám? Pojďte k nám!

recenze

Osm týdnů v blázinci (2014) / Thanyss (431 views)
Hrabe vám? Pojďte k nám!
Blázinec. Nevím, jak vám, ale mně se hned vybaví bílé chodby, hojně polstrované cely, fešácké svěrací kazajky a samozřejmě nesmí chybět ani stylové osazenstvo, žvatlající nesrozumitelná poselství, táhnoucí za sebou kačery na provázku, prohánějící se po chodbách vyšší rychlostí, kroutíc přitom volantem, anebo ti vznešenější, vedoucí své imaginární vojsko do velkých bitev.

Ehm, no dobře, takhle to tam nejspíš vůbec nevypadá, jenže moje fantazie si prostě ráda domyslí místa, kde jsem nikdy předtím nebyla. Eva Lohmann se ve své knižní prvotině rozhodla pro vskutku nevšední prostředí psychosomatické kliniky, což je vlastně takový nižší stupeň toho opravdového blázince, akorát sem chodí lidé dobrovolně na doporučení svého lékaře a mají podstatně volnější režim.

Naše hlavní hrdinka Mila se zde ocitá s diagnózou „středně těžká deprese“ poté, co definitivně přestala zvládat běžné denní činnosti a nakonec se zhroutila. Deprese. Ošklivé slovo a přesto v dnešní době hojně diskutované. A bohužel lidí, kteří se s ní setkali, stále přibývá. Až to někdy vypadá, že čím je společnost vyspělejší, člověk jako takový je jen více nešťastný. Přiznávám, v rodině máme člena, jemuž bylo doktorem sděleno, že trpí depresí na střední úrovni, tudíž přesto, že jsem podobné pocity sama nezažila, dokážu se celkem snadno do situace nebohé Mily vcítit.

Na klinice nepotkáme jen depkaře, ale celou škálu dalších duševních neduhů. Od poruch příjmu potravy, ať už se jedná o bulimii nebo anorexii, přes mnohočetnou osobnost až po ženu uvězněnou v mužském těle. Autorčino vyprávění je lehké, svěží, a přestože líčí postřehy z neveselého prostředí, dokáže je podat s nadhledem. Nakonec si tak uvědomíte, že dočasní obyvatelé tohoto light blázince jsou vlastně úplně normální lidé, jen mají neobvyklé problémy a trápení. Nakonec, kdo určuje, kdy jsme ještě v pořádku a v normě a kdy už jsme zmagořili?

Spolu s Milou absolvujeme osmi týdenní pobyt na klinice, budeme si postupně zvykat na klidný režim, kdy dny nerušeně plynou, váš terapeut není vážný doktor v bílém plášti, ale sympatický chlapík v trekových sandálech a batikovaném triku s nekonečnou zásobou papírových kapesníčků a hlavně, tady na tom místě máte spoustu potencionálních kamarádů, kteří dokážou pochopit vaši situaci, přeci jen hodně z nich řeší něco podobného. Navozování přátelství je na klinice tak snadné, vlastně stačí říct „Ahoj, proč jsi tady?“ a kontakt je navázán.

Tak přemýšlím, jestli si taky nestřihnout dovolenou na nějaké klinice. Prostě zpomalit, skoro se zastavit. Nemuset ráno vstávat do práce, dojít si na snídani, kterou si nemusím sama připravit, odpoledne si zajít popovídat s terapeutem, co mě bude opravdu poslouchat, večer si zajít na procházku a pak hezky do postele. Dobře, to je trochu nadsázka, to přece můžu udělat i doma. Jenže ruku na srdce, kdo z nás to dneska udělá? Kolik z nás je schopno prostě jen tak vypnout a hodit všední starosti za hlavu a prostě si pár dní rezervovat jen pro sebe? Moc takových zřejmě nebude a možná právě díky tomu končí tolik lidí v podobných zařízeních nebo v péči psychiatra či psychologa.

Osm týdnů v blázinci mi připomnělo, jak málo kolikrát dbáme o naši duši. Ženeme se za kariérou, snažíme se zalíbit ostatním a každou volnou chvíli svého života vyplňujeme aktivitou s tím, že vše přeci absolutně zvládáme. Řekněme si jednou začas STOP!, užívejme si klidu, radujme se z maličkostí a žijme pro sebe. To vše se nám Eva Lohmann snaží ve své poměrně krátké knížce říct a já si myslím, že se jí to povedlo. A k tomu příjemně nevtíravou formou.

Komentáře (0)

kniha Osm týdnů v blázinci recenze