Hra se slovy, hra s obrázky, hra se čtenáři

recenze

Časopis ABC byl časopisem pro děti. Pravda, děti trochu odrostlejší, ale pro děti. Dával jim do rukou touhu poznávat, učil je úctě k přírodě, k člověku, k vědění. Vytvářel z nich technicky zdatné a zvídavé lidi, kteří vyznávají jistého druhu spravedlnost. Foglar to nebyl, ale může se podotknout, že daleko od Foglarova odkazu se časopis nedostal. Vezměme to takhle, Mirek Dušín i s Jarkou Metelkou by byli jistě vášnivými odběrateli Ábíčka.

Hlavní postavou časopisu ABC byl Vlastislav Toman, dlouholetý šéfredaktor, komiksový scénárista a spisovatel. V této době komiksová legenda Československa, protože pod jeho rukama, jeho představivostí, prošli takoví velikáni jako Příhody Malého boha, Kruan a jeho všeliké nesnáze a tři výpravy do Ztraceného světa. Zadní strana časopisu ABC ožívá se svými dobrodružstvími. Obujme si kecky, navlékněme si šortky a trika a hurá zpět do snění o cizích světech.

Zlatá kniha komiksů Vlastislava Tomana vydaná nakladatelem XYZ, kromobyčejně vtipná náhoda, je souborem nejzásadnějších autorových komiksů, které na pokračování vycházely v Ábíčku. Alespoň většina z nich. Vnitřek knihy je vypečen do zlatova. Všechny listy knihy jsou na křídovém papíru (to je takový ten bazmek, jímž když se snažíte zatopit, tak nezatopíte), křídový papír je na poměry příliš jemný, což znamená, že se při neopatrné manipulaci trhá. Takže pokud se vám kniha dostane do rukou, tak obracet s největší opatrností.

Komiksy Vlastislava Tomana slují svými jedinečnostmi. Jeho příběhy jsou na dnešní dobu pro děti příliš…chmurné…nebo složité…nebo příliš namáhavé pro oko (Formanovo/Mozartovské příliš mnoho not, by se pěkně hodilo). Dnešní děti čtou komiksy, jejichž zásadou je jednoduchost, ani ne tak myšlenková, ale hlavně obrazová. Dnešní děti vyhledávají komiksy karikaturní (netuším, jestli se nějaké takové pojmenování používá, což mi ovšem nebrání ho použít), kresba má být jednoduchá, barvy světlejší. Proto usuzuju, že tvorba Vlastislava Tomana, slouží už spíše jen jako nostalgické pozastavení se pamětníků, nových čtenářů z řad dětí již tolik nepřibude. Něco na způsob Upířích deníků. Ty si přečte kdejaký halama, ale Drákulu, toho číst nebude nikdo.

Nedá mi to, abych se nevrhnul do srovnání tehdejšího a nynějšího Ábíčka. Tehdejší Ábíčko nebyla samá ctnost, samá úlitba vyšším cílům všehomíra. Tehdejší Ábíčko nebylo dokonalé, stále dávalo možnost k tvorbě Bratrstev Kočičí pracky, ale snažilo se právě tuto možnost nepřipustit, dát Štětináčům a Dlouhým bidlům možnost dospět v něco exkluzivnějšího, nežli je pouhý otrapa nečistá, morálně v úpadku se nalézající. Nynější Ábíčko? Tomu je to v zásadě úplně jedno. Hledá inzerenty, nikoliv daňky ve stepích, hledá reklamní prostory, nikoliv eskymácké zvyky tuhého severu, no ano, sever je tuhý, neumí být jiný. Smutný pohled není na vydavatele nynějšího Ábíčka, ani na jeho redaktory, ono by to bez těch reklam a recenzí na objednávku a předstírání bodrosti už nejspíš ani nešlo. Tehdejší Ábíčko dávalo dětem něco nádherného, o což dnešní děti možná ani už moc nestojí. Lepší je nějaká hustá vychytávka na mobil. Abychom se později nedivili, ony ty děti vyrostou, skutečně, dospějí, a budou z nich ale úplní blbci, kteří nevědí lautr nic o nadšení. Ve škole se nadšení nevyučuje, tam se spíš potlačuje. Pozor na to.

Komentáře (0)