Hovory s Petrem Kolářem aktuální i po dvaceti letech

recenze

Hovory s Petrem Kolářem (2001) / Matematicka
Hovory s Petrem Kolářem aktuální i po dvaceti letech
Kniha Hovory s Petrem Kolářem je k dnešnímu dni už dvacet let stará, ale rozhovor s jezuitským knězem Petrem Kolářem zůstává podle mého názoru stále aktuální.

Kniha vyšla k šedesátinám Petra Koláře, z čehož mi vychází, že v roce 2021 by měl Petr Kolář oslavit už osmdesáté narozeniny. V mládí toužil po kněžském povolání, ale v komunistickém Československu se na studia nemohl dostat. Podařilo se mu to až po emigraci do Rakouska, kde se přihlásil k jezuitům. Jako jezuita studoval nebo působil v Německu, Francii a USA, v Paříži i v Radiu Vatikán. Po sametové revoluci se vrátil do Československa a působil v Českém rozhlase.

Kromě jeho zajímavých zážitků ze všech míst, kterými prošel, se v rozhovoru s Josefem Beránkem opakovaně dotýká i obecnějších témat. Takhle například mluví o četbě Bible:
Jak má člověk bibli číst podle tebe?
Bůh není schovaný v popsaných stránkách nebo kdesi mezi nimi. Nevypadne, když bibli obrátíš a zatřepeš s ní. Základní teze současných biblistů říká, že Boží slovo se děje, když někdo se zájmem čte opakovaně Písmo. Zjednodušeně řečeno: Boží slovo je událost, nikoli zápis.
Když čteš bibli se zájmem nalézt Boží slovo, v určitém momentu se v tobě stane. To není dopředu vypočitatelné. To se nedá naplánovat ani odhadnout. Bůh je ve vztahu k nám vždy svobodný, vždycky nás překvapí jako emauzské učedníky: „Byl s námi, a my jsme jej nepoznali!“
Máš nějaké oblíbené místo v bibli, ke kterému se rád vracíš?
Velmi si vážím jednoho místa u svatého Jana, které je myslím takovým shrnutím toho, o čem spolu právě mluvíme. Na tom místě se mluví o setkání apoštolů s Pánem. Jsou v loďce a na břehu je nějaká postava, která se ptá: „Máte rybu?“ – „Nemáme.“ – „Tak hoďte sítě napravo.“ Oni to udělají, vytáhnou plnou síť a Jan říká, je to Pán. A když nakonec přistanou u břehu, přijde ta krásná pasáž: „A nikdo se ho neodvážil zeptat, kdo jsi, protože věděli, že je to Pán.“ To je přece paradox: Buďto věděli, že je to Pán, a nepotřebovali se ptát, anebo cítili potřebu se zeptat, a pak nemohli vědět, že je to On. To je myslím typická situace věřícího a tak nějak asi také vypadala setkání se Zmrtvýchvstalým. Proto někteří věřili a někteří ne, už tehdy měli prostor pro osobní rozhodnutí.


Takhle mluví o evangelizaci a o vztahu církve a společnosti:
Jak by měla vypadat misie u nás?
Zdá se mi, že se nemůžeme nepokusit o nějakou formu aggiornamenta – tedy o nalezení nějaké platformy, na níž bychom se mohli začít domlouvat se společností. Za komunismu byli katolíci občany druhého řádu, teď ale musíme zaujmout místo, které nám náleží. Samozřejmě nemůžeme vytvářet a prosazovat jakousi církevně-duchovní moc k duchovnímu dirigování lidí. Ti mají ve společnosti svá práva a doufám, že se jich brzy začnou domáhat a šlapat vládnoucím na paty.
V západním světě se věřící domáhají většího prostoru také v církvi. Ale srovnej to s naší situací: Kde je nějaký laik, který se konstruktivně a kriticky samostatně ozývá? Kde je nějaká studentka na řádném denním studiu pražské katolické teologické fakulty?
To, co lidi může přitáhnout, je příklad křesťana, který jedná z popudu vlastního já. Pokud se musím držet rubrik a dávat pozor, abych neřekl něco ne dost „košer“, druzí získají dojem, že nemají co dočinění se mnou, ale s magnetofonem, a ztratí důvěru. Právě osobností, které by se nebály jít od terénu a jednaly by osobitě, třeba i za občasného přešlápnutí, se nám nedostává.
Máme usilovat o svatost, ale to není, jak si mnozí myslí, jen jiné jméno pro bezchybnost. Bezchybnost podle přísloví dosáhne nejjistěji ten, kdo nic nedělá, ale správně svatý je ten, kdo je vyvolený, vyčleněný z obyčejného. Kdo je schopen jednat vynalézavě, kdo vidí věci z trochu jiného úhlu. Nejde tedy primárně o to, abychom nikdy neudělali chybu, to je pitomost. I spravedlivý přece hřeší sedmkrát za den. Proto bychom měli cílevědomě usilovat o vhodnou podporu věřících, kteří riskují a hledají nové cesty a křesťanské pohledy.


A takto například pohlížel na českou církev (připomínám, že toto jeho vyjádření je dvacet let staré):
Když vidím strachy českých duchovních o obživu, vidím v tom nejen nevíru v Prozřetelnost, ale přímo neznalost evangelia i skutečného života. Mám vyzkoušeno, že když se dělá něco pořádně, peníze se najdou. Samozřejmě to znamená, že se žije chudě. Jezuité by měli žít skromněji než okolí, a když nás k tomu situace dokope, nebude mi to vadit. Chudá církev plní své poslání líp než bohatá.

Petra Koláře sleduji dlouhodobě v médiích a jeho názory jsou mi blízké. Myslím si, že i dnes má ještě co říci. Mnohé věci vidí kriticky, ale nikdy mu neschází láska k církvi a naděje, že může být lépe, pokud se o to přičiníme. Kéž by se nám to – i podle jeho příkladu a díky jeho myšlenkám – dařilo. Byť jsem se s ním nikdy nepotkala osobně, ráda jsem ho blíže poznala aspoň díky tomuto knižnímu rozhovoru.

Komentáře (0)

kniha Hovory s Petrem Kolářem recenze