Houština potrhlá, zappovská, famózní...

recenze

Houština (1999) 4 z 5

/ DriftBooks

Anotace: Houština je rozsáhlým autobiografickým románem. Svou otevřeností i hloubkou výpovědi, drsnými i něžnými pasážemi, strhujícími příběhy i zádumčivostí, čistotou i sytostí líčených osudů věčného samotáře i svým bravurně zvládnutým jazykem překvapí i ty, kteří se považují za znalce tohoto bezmála kultovního autora.

Po prvním odstavci jsem si řekl a jéje…, další nečitelný český Odysseus… a knihu chtěl odložit. Jenomže mi to nedalo. Naštěstí. Už na třetí stránce jsem vplul do tak trochu „zappovského“ rytmu, přizpůsobil se trhané – či snad potrhlé – větné stavbě, a už mě Kahuda měl na lopatě. Propadl jsem se do jeho světa rychlostí pražské tramvaje. Ponořil se do jeho podivínského světa střípků a odlesků. Hověl si na hřbitově mezi uvadlými slovy a sledoval, jak Kahuda kope stále větší a větší jámu do realit. Toulal se muzeem jeho vzpomínek.

Ano. Václav Kahuda je podivín. Je to přesně jeden z těch týpků, které jsem potkával v mostecké hospodě U partyzána. Ušmudluná mánička zahalená kouřem levných startek, smrdící pivem, ale také zároveň exotikou, poznáním, prozřením. Odpadlíci systému. Jakéhokoliv systému, který se snaží vpravit a poskládat člověka do pochopitelných a lehce skladných krabiček. Mimoňové. Jejich svět je plný bizarností. Záviděl jsem jim tu svobodu uprostřed šedého vězení. Ve skrytu duše jsem toužil být jako oni, ale vždy jsem byl svázán okovy konformity. Jednoduše řečeno – maloměšťák…

Houština Kahudových slov je úžasná, poetická, lyrická, syrová, křupavá, šustivá, temná i prosvětlená. Někdy až příliš hluboká a člověk v ní zabloudí. Ale vzápětí najde louku, kde může na chvíli spočinout. Ne – není to romantické. A není to čtení na letní odpoledne. A vlastně to není čtení příliš přívětivé. Ponořit se do této divoké houštiny je především pro odvážné a pro ty, co nemají problém obracet běžné věci naruby. Pro ty, co nejsou pintlich, a co dokážou nakouknout do temných koutů duše a to nejen své.

Paradoxně je ale tato houština někdy malinko na obtíž. A to zejména v poslední části, která se zove… Houština. Mám pocit, že tady spisovatel ztratil autocenzuru. Že se jedná o kousky textů, co si střádal na útržcích složenek, účtenkách z hospody či na mastných papírech od sekané. A že se tak nějak nechtěl těchto perel vzdát. A tak je nasypal na konec knihy bez ladu a skladu. Ale to nic nemění na tom, že kniha je opravdu famózní...