Hledání zlata s Vlaštovkami, Amazonkami, Dorotkou a Dickem

recenze

Holubí pošta (2018) / MartinaF
Hledání zlata s Vlaštovkami, Amazonkami, Dorotkou a Dickem
Kdo by neznal Vlaštovky, Amazonky a Dorotku a Dicka? Parta správných kluků a holek zažívá dobrodružství, které by jim mohlo závidět každé dítě. Po Zamrzlé lodi kapitána Flinta přichází na řadu Holubí pošta.

Tentokrát jsou letní prázdniny a na Jezerce se zase schází celá osmička dětí. Prázdniny v žádném případě nebudou nudné. Čeká je pořádné dobrodružství v podobě hledání a rýžování zlata a mnoho dalšího.

Arthur Ransome je vypravěč, který má fabulaci v krvi. Když jsem četla Zamrzlou loď kapitána Flinta, byla jsem nadšená. Holubí pošty jsem se obávala, protože jsem předpokládala, že už nebude tak skvělá. Musím se však v duchu panu spisovateli omluvit, že jsem si takovou nehoráznost myslela. Holubí pošta byla na stejné úrovni a stejně skvělá.

Na začátku příběhu nás autor připraví na několik základních věcí, od kterých se bude děj odvíjet. Zaprvé je to Zmačkaný klobouk alias Zmačkanec, který se jim neustále plete do cesty. Děti mají pocit, že jim chce sebrat čerstvě nalezené zlato a přivlastnit si ho. Druhou věcí je sucho a hrozící požáry. Rozdělávání ohňů je omezeno a nedoporučuje se. A na základě této druhé věci se skuteční věc třetí - holubí pošta. V Zamrzlé lodi se děti dorozumívaly pomocí morseovky a vlajek, tady k předávání vzkazů sloužili tři spolehliví holubi. Myslím, že jsem naznačila hodně věcí, přesto si z nich nemůžete vyvodit žádné informace, které by vám zkazili požitek ze čtení.

Přišlo mi, že děti hodně vyrostly. Netuším, kolik času mohlo uplynout od Zamrzlé lodi, asi moc ne. Tipla bych, že tak půl roku až rok. Ale ilustrace napovídají hodně velký časový posun, řekněme tak tři až čtyři roky.

Arthur Ransome opět odvedl vynikající práci. Dokonale popsal anglickou krajinu kolem jezera. V dětské fantazii přetvořil horu na Kančenžangu. Zkušeně stvořil z Dicka chemika a mineralistu.

Tak jako v Zamrzlé lodi i tady se na konci ukazuje strýček Jim, který se vrací z daleké cesty. I přesto, že se objevil opravdu až v samotném závěru, byla ho plná kniha. Já jako čtenář jsem se nemohla dočkat, až se strýček Jim konečně ukáže.

Charaktery dětí jsou snadno uvěřitelné, ale občas mě napadlo, jestli autor některým z nich nepřidal pár schopností navíc. Nevěřím, že by dnešní děti ve věku deset až patnáct let byly tak samostatné jako tato parta.

V duchu Arthura Ransoma srovnávám s Jaroslavem Foglarem. Ano, vím, je to nesrovnatelné, ale v tehdejší době měly knihy s kladnými mladými hrdiny budovatelský charakter – měly ty správné vlastnsti a ukazovaly se jako prototyp správných a poslušných dětí. Nemyslím to jako výtku, protože knize se toho moc vytýkat nedá.

Ale vraťme se zpět k Holubí poště. Dobrodružný příběh zaujme každého čtenáře, ať už je dospělý nebo dítě odpovídajícímu věku hrdinům z knihy. Text není náročný, i tu chemii a popis rýžování zlata a následné tavení je pochopitelný i pro laika. Pokud by se čtenář přesto ztrácel, doporučuji strýčka Googla nebo tetu Wiki. Aby se čtenáři lépe orientovali v prostoru, je na vnitřních deskách knihy náčrtek oblasti, kde se naši hrdinové pohybovali. Pro dokreslení situace jsou tu ilustrace Zdeňka Buriana. Podtrhují celou atmosféru knihy svými přírodními barvami.

Musím také zmínit překlad. Na Databázi knih jsem se dozvěděla, že původní překlad byl trochu jiný. Například Nancy byla Vlastou a Zmačkanec Tralaláčkem. Mně se Vlasta ani Tralaláček nelíbí, takže jsem ráda, že máme Nancy.

Ke knize nemám nic negativního. Líbila se mi od začátku do konce. Takže mi nezbývá než dodat, že knihu doporučuji všemi deseti dál.

Komentáře (0)

kniha Holubí pošta recenze