Hlavně neztratit lidství

recenze

Deník 1938–1945 (2012) / monushka (684 views)
Hlavně neztratit lidství

Každá válka je nezapomenutelná a cítíme bolest i po dlouhé době. Druhá světová válka ale byla, dle mého názoru, tím nejhorším, co mohlo lidstvo zažít. Během druhé světové války se Němci snažili vyhladit národ Židů. Těm, co přežili, se snažili sebrat jejich lidství, pokoru a jejich budoucnost. Druhá světová válka sebrala život, to nejcennější co člověk má, přibližně 300 000 Židů pouze v tehdejším Československu. A do tohoto čísla nejsou zahrnuty čísla obětí ostatních národů. Ačkoliv se mi při vyslovení slova druhá světová válka ženou slzy do očí, je třeba, abychom nezapomněli a aby se o tomto hrůzném zvěrstvu, které bylo židovským občanům prováděno, mluvilo. Nakladatelství Jota vydalo v roce 2012 deník jedné z přeživších této hrůzy. Kniha nese název Deník 1938 - 1945 a podtitul zní: Příběh dívky, která přežila holocaust.
Dívka, která přežila holocaust se jmenuje Helga Hošková-Weissová. Helga se narodila 10. Listopadu 1929 v Praze-Libni v asimilované židovské rodině. Po okupaci Československa se stali Weissovi obětí řady nacistickým perzekucí a nakonec byli v prosinci 1941 deportováni do terezínského ghetta. Tam strávili téměř tři roky. Helga začala v té době malovat všechno, co kolem sebe viděla. Tuto radu jí dal její tatínek. Některé z jejích kreseb jsou součástí Deníku. Musím říct, že mi z nich běhal mráz po zádech.
 Važte si života svého i druhých, respektujte se a nikdy v sobě neztraťte lidství.
V Terezíně všechno začalo. Helga a její rodiče se museli odstěhovat z tepla svého pražského domova a nastoupit do transportu. Tam od jedenáctiletého děvčátka a její matky odtrhli otce. Už to všem zasadilo ránu do srdce. Jejich srdce krvácí. Co bude následovat? Uvidíme ještě někdy tatínka? Nestalo se mu nic? Co když ho poslali do transportu pokračujícího do Polska? Jsou pravdivé všechny řeči o dalších koncentračních táborech? A plyn?
Na nějaký čas si srdce oddychnou a Helga s matkou se setkají s otcem. Pouze do té doby, dokud Němci neshromáždí 1000 mužů z Terezína, kteří jedou „vybudovat nový tábor“. Kdo by věřil těmto řečem? Ani dospívající Helga ne. Ghetto z ní udělalo někoho jiného. Někoho, kdo byl hodně rychle donucen dospět a začít dospěle uvažovat. A co její dětství? Co dětství všech dětí, kteří byli přesunuti do koncentračních táborů? Kdo jim je vrátí? Těm, co přežijí…
Helga se po třech letech dostane do dalších koncentračních táborů, kde už to není tak „snadné“ jako v Terezíně. Na vlastní oči zažívá všechny hrůzy, které měly židovské občany potkat. Copak toto peklo na zemi nikdy neskončí?
Víme, že skončilo. Konkrétně 8. května 1945, kdy Německo kapitulovalo. Konec války, ale strádání a bolest v srdcích, ty zůstanou v přeživších až do konce jejich životů. Deník končí vyprávěním ze dne 21. května 1945. Helga je konečně doma!
Tato kniha je zcela odlišná než ty, které jsou již známy. Je to deník psaný očima dítěte. Helga si svůj deník začala psát roku 1938, to znamená, že jí bylo devět let. Na počátku svého deníku nám líčí mobilizaci, dětskýma očima a zatím stále růžovým pohledem na svět nám vypráví o okupaci Československa. Během pár měsíců se Židé seznamují s protižidovskými nařízeními. To bylo ještě to nejmenší, co mohli Němci udělat. Časem bude daleko hůř.
Deník dala Helga na starost svému strýci, který ho zazdil do jedné zdi v Terezíně. Po několika letech se Helga rozhodla své zápisky doplnit a zveřejnit. Kniha je doplněna o úvod, který má na starosti Zdeněk Mahler a doslovem, který napsal Ivan Klíma. Navíc zde nalezneme i dobové fotografie a již zmíněné obrázky.
Helga po válce dohonila ztracená školní léta, vystudovala střední grafickou školu a současně externě gymnázium. Po maturitě pokračovala ve studiu na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze. Ve své umělecké tvorbě se věnuje převážně válečné tematice. Dodnes žije v pražském bytě, ve kterém se narodila.
Myslím si, že tato kniha by měla být zařazena do výuky na základních školách, protože děti seznámí s naší hrůznou minulostí. Ne náročným způsobem, ale pohledem dítěte. A nejen děti by se s ní měli seznámit, ale my všichni, protože popisuje snad nejhorší část našich dějin.
Otto Weiss: Helze do památníku… Snad bude i hůř a snad zas líp,v tom světě tak nelidsky štvaném,dnes dejme si pouze věrný slib,být lidmi ze nepřestanem.
Nakladatelství: JotaRok vydání: 2012Počet stran: 204

Komentáře (0)

kniha Deník 1938–1945 recenze