Helena Wernischová uchvacuje procítěností své melancholické duše...

recenze

Na počátku této knihy stojí podivuhodný příběh, připomínající tak trochu... snad pohádku? Jistě, ovšem každá pohádka má nějaký začátek – a jak to tedy bylo u téhle s názvem Melancholie?
Takže – bylo nebylo... V době hluboké totality, kdy mohly vycházet jen určité (tzv. ideologicky nezávadné) knihy a časopisy, si jistá mladá dáma vzpoměla na Rychlé šípy a jejich slavný oběžník TAM-TAM a napadlo ji, že by se o něco podobného mohla pokusit i ona (je možné, že to přesně takhle nebylo, ale to není zas tak důležité). Předpoklady k tomu měla víc než dobré – uměla skvěle kreslit a malovat, hodně četla a ráda si z přečtených knih vypisovala zajímavá místa a hlavně a především ji ta představa vlastního, na státní moci nezávislého periodika nesmírně lákala. Vždyť co může být krásnějšího (a v oné době i dobrodružnějšho) než být sama sobě šéfredaktorkou a tudíž bez obav z přísného oka cenzora svobodně psát a kreslit? No dobře, ale jak se ten nový časopis bude jmenovat? Což takhle třeba... ano!
A tak začala vznikat jednotlivá čísla Melancholie. Na novinových stáncích (i když by o ni zájem určitě byl) se koupit nedala, už proto ne, že vycházela v nejmenším možném „nákladu“ jednoho kusu! Její vydavatelka ovšem o přílišnou publicitu ani nestála, protože obsah mnohdy nekonvenoval s oficiální linií státní moci, do jejíhož hledáčku se pochopitelně nechtěla dostat. Je smutné, že když pak přišel rok 1989, o krásné kresby a duchaplné texty jaksi nebyl zájem a muselo uplynout dlouhých třicet let, než se jich ujalo nakladatelství Dokořán...
Od něj jsem obdržel recenzní výtisk a nyní tedy plním milou povinnost seznámit s tímto literárním skvostem čtenáře svého blogu a Databáze knih. Helena Wernischová má můj velký obdiv hned ze dvou důvodů. Přiznávám, že v tomto oboru nejsem žádný velký znalec, ale její ilustrace se mi moc líbí – některé mi svou surrealističností připomínají proslulé kresby Bohumíra Matala z pracovního tábora v Lohbrücku. A i ty knižní výpisky a citáty se přesně trefily do mého vkusu, přičemž mnohé autory jsem dosud neznal (vůbec jsem např. nevěděl o „existenci“ básníka Jana Opolského).
Kniha Melancholie je reprezentativním výběrem ze všech těch výše zmíněných Melancholií, které autorka po dlouhá desetiletí „vydávala“. Jedná se o unikátní publikaci, seznamující nás s vynikající malířkou a výjimečnou ženou, stojící mimo „světla ramp“ uměleckého mainstreamu, o to víc však zasluhující pozornost. Helena Wernischová pootevírá dveře do úchvatného světa své melancholické duše a my tak máme jedinečnou možnost vstoupit...

Komentáře (0)